Markéta Lauerová na stáži v Mnichově

Heilpädagogisches Kinderheim St. Maria Oberstaufen

Ahoj! Jmenuji se Markéta Lauerová, studuji na Teologické fakultě obor Sociální a charitativní práce, půjdu teď do 3. (závěrečného ročníku na bakalářském studiu) a vydala jsem se na měsíční stáž do dětského domova v Německu!

Moje cesta začala v sobotu 29.6.2024, kdy jsem přijela do krásné německé vesničky Kalzhofen, která spadá pod městečko Obestaufen. Byla jsem přivítaná jednou z pracovnic a byl mi ukázán apartmán, ve kterém budu po následující 4 týdny bydlet, společně tedy ještě s jednou ukrajinskou rodinou.

Moje práce začala už v sobotu odpoledne, kdy mi byli představeni další pracovníci a hlavně skupina, se kterou budu pracovat po následující dobu pobytu. Jednalo se o skupinu 9 dětí ve věku 4-15 let, z toho 2 dívky a 7 chlapců. V horním patře má každé z dětí svůj pokoj, koupelny jsou rozdělené podle pohlaví. Dole se nachází prádelna, sklad, kuchyně, hrací koutek, obývací pokoj, toalety a kancelář pro zaměstnance.

Děti mě zprvu nepřivítaly úplně s otevřenou náručí, nejspíš proto, že jsem byla cizí člověk a moje úroveň němčiny v té době nebyla ještě na tak dobré úrovni, abychom se mohly plynule bavit. Další věcí je, že všechny tyto děti si v minulosti prošly něčím strašným a potřebovaly okamžitou pomoc, byly odebrány z rodiny a umístěny do tohoto zařízení. Chtělo to opravdu čas, než jsme si na sebe vzájemně zvykli. Byly dny, kdy děti byly veselé, nic se nedělo a krásně se s nimi pracovalo. Přišly ovšem i dny, kdy děti byly jak „utržené ze řetězu“ a stálo nás to všechny opravdu spoustu práce s nimi pracovat.

Celý červenec, kdy probíhala moje stáž, měly tyto děti ještě výuku, a tak během dne byly ve škole a do zařízení se vracely až kolem oběda. Ve 12 hodin začínala i moje práce, když se děti vrátily ze školy, daly jsme si společně oběd a pak až do 3 hodin následoval klid, kdy děti musely být ve svých pokojích. Poté přišla odpolední svačina buď v podobě ovocného salátu nebo nějaké sladkosti a začínal odpolední program. Děti si buď mohly hrát venku nebo vevnitř, také hodně záleželo na počasí. S dětmi venku stále musel být nějaký pracovník, který na ně dohlížel – to jsem byla právě ve většině případů já. Kolem 5 hodiny jsme většinou už začali pomalu zahánět děti dovnitř a pomáhali jim si umýt ruce a převléct do pyžama. Pak se připravoval stůl na večeři. Ta začínala většinou v 6 hodin. Nejdříve přišlo pomodlení před jídlem a pak už jsme s chutí jedli. Po večeři jsme sklidili ze stolu a nejmenším dětem jsme pomohli s přípravou do postele – vyčistit zuby, toaleta, přečíst pohádku / zazpívat / pomodlit a děti mohli jít spát. Starší děti mohly mít prodlouženou večerku, ale také záleželo, jestli přes den nezlobili a jestli si to ten daný večer zaslouží. Většinou kolem 8 hodiny večer končila moje práce u dětí.

S dětmi jsem také prožila pár zážitků – jednu sobotu jsme se vydali s dětmi do nedalekého městečka na vojenskou základnu k vojákům, kteří pravidelně přispívají právě na tento dětský domov a daný den si připravili právě pro tyto děti celodenní program u nich na základně. Také jsme se byli podívat na vystoupení několika dětí z domova, které měli na vesnické slavnosti. Také jsem byla párkrát s pracovníky vyzvednout děti ze školy, z kroužku nebo z terapie (ano, většina dětí z tohoto dětského domova dochází pravidelně na terapie a na sezení z psychologovi nebo psychiatrovi). Byla jsem také s dětmi na nákupech oblečení a věcí na blížící se letní dovolenou s daným dětským domovem.

V posledním týdnu stáže bylo také závěrečné rozloučení s několika dětmi z dětského domova, buď už jim bylo 18 let a tudíž museli opustit dané zařízení a nebo si je někdo z rodiny nakonec mohl vzít k sobě domů. Na tomto rozloučení my bylo poděkováno za mou práci při stáži a na památku jsem dostala květinu a hrníček s logem daného zařízení plný sladkostí od dětí ze skupiny.

Rozloučení s dětmi ze skupiny nakonec bylo velmi dojemné – dostala jsem pár ručně malovaných obrázků se vzkazy a děti se ptaly, jestli se za nimi přijedu ještě někdy podívat. Rozloučila jsem se i se zaměstnanci zařízení a s pár z nich jsem i po odjezdu zůstala ve spojení.

Tato moje cesta končí v sobotu 27.7.2024, kdy jsem vlakem z Oberstaufenu jela do Mnichova a z Mnichova autobusem zpět do ČR.

Pokud bych toto dobrodružství měla nějak shrnout, tak to byla jedna velká jízda a bylo to jak na horské dráze. Byly zde horší ale i lepší chvilky. Občas to chtělo hodně trpělivosti a vnitřního přesvědčení, že práce s dětmi je opravdu to, co mě naplňuje a v budoucnu bych to chtěla dělat! Všem, kdo by si tuto stáž chtěli zkusit, tak jí určitě doporučuji – krásné prostředí, skvělý personál, vzpomínky, a hlavně zkušenosti do konce života!