Empiria Borealis – Severské zkušenosti

Každé dva roky mají studenti i veřejnost možnost vyzkoušet, jaké to je, když se zima zeptá… na stejnojmenném zážitkovém kurzu realizovaném Katedrou pedagogiky TF JU. Cíle takového kurzu jsou dvojí: kromě rozvoje specifických „zimních kompetencí“ (pohyb a pobyt v zimní přírodě, využití vhodného vybavení, schopnost reagovat na fyziologické potřeby v extrémních podmínkách) jde také o to umožnit účastníkům vyzkoušet si v praxi obsah takových abstraktních pojmů, jako je skromnost, otevřenost, pokora, důslednost, svoboda, společenství, ticho, krása, vděčnost…

V těch letech, kdy se kurz nekoná, dávají organizátoři kurzu všem absolventům minulých ročníků nabídku náročnějšího putování. „Obroční putování je na jedné straně zužitkováním znalostí a dovedností, které se účastníci v průběhu kurzu naučili, na druhé straně osobní odměnou pro každého, kdo se do putování zapojí“, vysvětluje R. Macků, který zimní zážitkové kurzy na Teologické fakultě Jihočeské univerzity garantuje.

V minulosti se již studenti TF JU vydali se stanem na ledovce pod Dachsteinem, na přechod náhorní plošiny Hardangervida v Norsku a letos se dostali až do oblasti Laponska na dálném severu, stovky kilometrů za polárním kruhem: letadlem, vlakem, autobusem… a nakonec – tam, kde už žádné silnice nevedou - jen skútrem do nitra hor, blíže k tzv. Kungsleden, královské stezce, která vede přes 400 km rozlehlou oblastí dálného švédského severu. Putovali tak od úpatí nejvyšší švédské hory Kebnekaise přes sedlo Tjaktja a národní park Abisko, na jehož severním okraji se dostali zpět do civilizace. „Ta civilizace je tam ale zvláštní, taková neopravdová. Připomíná mi to záběry z filmů z prostředí amerických indiánských rezervací. Potkává se tam tradiční sámská (laponská) kultura a tradice s výdobytky moderní západní civilizace“, komentuje své dojmy R. Macků. Abisko je také jedno z nejsušších míst ve Švedsku; díky malé oblačnosti tam proto v zimním období lze velmi často sledovat polární záři. Výprava z Teologické fakulty měla štěstí, během týdenního putování prožili pět jasných večerů s nazelenalou podívanou na obloze. „Jak jsme se později dozvěděli, ve středu 14. března byla zaznamenána mimořádně silná geomagnetická bouře, která způsobila nesmírně zajímavý průběh polární záře, s rotujícími útvary, světelnými sloupy. I když je -25 stupňů, člověku se ani nechce zalézt do stanu a jít spát. Tohle už v životě nemusí vidět. Bohužel s naším vybavením jsme nebyli schopni pořídit důstojné fotky“, dodává R. Macků.

Na podobných akcích není primárním jen prožitek pobytu v extrémních podmínkách, i když se to tak může na první pohled zdát. Spíše jde o dialog každého putujícího sama se sebou. V první řadě jde o pročištění od běžného myšlenkového balastu - po pěti dnech odlišných a nezvyklých podnětů, kdy má člověk šanci přemýšlet takřka o čemkoliv, ztrácí potřebu promýšlet věci běžného života. Jde také o dialog s vlastními hodnotami nebo vlastní pohodlností. „Často se ve mně odehrával boj svobody s pohodlností. Svobody v tom postavit si stan právě ve chvíli, kdy mi dochází síly, nebo na místě, které se mi líbí… a nebo dojít k chatě, která je sice ještě kilometry vzdálená, ale zažít komfort tepla… ale také třeba jen většího prostoru na převlečení a uspořádání věcí. Zdá se to jako maličkost, ale ve stanu porostlém námrazou může jakýkoliv neuvážený dotyk plachty končit „katastrofou“, popisuje s úsměvem a trochu v nadsázce R. Macků. „Převléknout tričko ve stanu, když je venku -25 st, není o nic horší, než studená sprcha… a na tu jsem byla docela zvyklá už před odjezdem…“ koriguje dojmy další účastnice putování M. Blažková.

MENU