Program Filozofie pro děti (Philosphy for Children, zkr. P4C) vznikl na konci 60. let 20. století. Amerického profesora logiky a estetiky M. Lipmana tehdy zaráželo, jak málo studentů dokáže argumentovat skutečně správně logicky. To jej přivedlo k otázce, jak docílit toho, aby se tento neutěšený stav změnil k lepšímu. Uvědomil si, že na lidi je třeba, ve smyslu zlepšení logického uvažování, působit již mnohem dříve než na univerzitě. První knihu (Objev Harryho Stottlemeira - didaktický příběh pro děti ve věku 11-12 let) z kurikula Filozofie pro děti napsal Matthew Lipman v roce 1969. Tato se pak stala základem celé řady příběhů, které tvoří motivační texty pro filozofický dialog s dětmi. Metodické příručky se tento příběh dočkal až o šest let později, kdy se ukázalo, že učitelé s nefilozofickým vzděláním potřebují pomoc s přípravou filozofických témat pro diskuzi.
Filozofie pro děti staví na Pragmatismu (Srov. Východiska výchovy zážitkem/zkušeností), který vychází z přesvědčení, že pravdivost a podstatu věcí poznáváme nejlépe v dialogu. V dialogu můžeme své poznání a postoje konfrontovat s poznáním a postoji druhých. Dialogem se ve FPD rozumí skupinová diskuze, společné hledání odpovědí či řešení problému. Na prvním místě by neměly být názory jednotlivců a jejich snaha je prosadit, ale spíše připravenost svoji myšlenku poopravit. Samostatné myšlení tedy hraje podstatnou roli, ale až v interakci v myšlení s druhými, ve vzájemném dialogu. Ve středu společenství stojí téma či řešený problém a opravdová snaha tento problém řešit. Nejde o soutěž, kdo koho svými argumenty porazí, kdo má pravdu a kdo nikoli, ale o společné hledání.
Ne vždy se podaří všechny otázky zodpovědět a problémy vyřešit – pro nás je však důležitý především proces, který napomáhá rozvíjení tzv. kritického, tvořivého a angažovaného myšlení (critical, creative and carying thinking), tj. vede ke správnému zdůvodňování výpovědí a ke stanovování logických kritérií, rozvíjí představivost, zdůrazňuje emocionální rozměr hledání (zájem na něco přijít). Lipman uvádí, že pouze kritické a tvořivé myšlení není dost. Musí být přidána také hodnotová, emoční dimenze. Teprve pak nám rozvoj logicky správného usuzování umožní i snazší rozhodování k praktickému jednání. Tedy ve Filozofii pro děti nejde o to naučit co je správné, nýbrž umět rozpoznat, nebo se na základě vhodných kritérií rozhodnout pro to, co je je správné. Naší snahou je tedy pomocí filozofování s dětmi rozvíjet schopnost rychle a kriticky přemýšlet v běžných situacích, reflektovat svět kolem sebe, ale i vlastní myšlení.
P4C jsme zde doposud představili spíše jako nástroj k dosažení jiných (nefilozofických), přestože klíčových, pedagogických cílů. Avšak řada účastníků kurzů Filozofie pro děti by mohla svědčit o pocitu naplnění ze skutečného filosofického hledání jako takového a radosti z toho, že může s ostatními řešit právě filozofická témata. V každém dialogu vedeném metodou P4C se tedy uskutečňují současně dva stejně hodnotné cíle:
1. rozvoj myšlení – tento cíl souvisí s procesuální rovinou dialogu;
2. společné hledání odpovědí na filozofický problém – tento cíl souvisí s obsahovou rovinou dialogu.
