Odborné studie

Odborné studie 2017

klapetek 2017.jpg

 Martin KLAPETEK, Wzrost znaczenia Islamu w Europie jako część procesu oddzielania się religii od kultury. *Theologos - teologické revue*, roč. XIX., č. 1. Prešov: , 2017, s. 229-236, ISSN 1335-5570

 

Abstrakt: Při výzkumu současného islámu v Evropě je důležité věnovat pozornost tradičním komunitám střední a jižní Evropy a to především procesům mezigeneračního předávání kulturních prvků. Vedle komunit imigrantů s kulturním zázemím v původní vlasti je podstatný také univerzalistický salafismus. Ve výzkumu je potřeba pracovat s definicemi obecné funkce náboženství v postsekulární Evropě. Salafismus je možné interpretovat jako oslabení kulturních kořenů nastupujících generací muslimů žijících v Evropě. Zároveň je možné salafismus chápat jako narušení tradičního evropského pohledu na sekularitu a roli náboženství ve veřejném životě.

Daniel D. NOVOTNÝ, Sebastian Izquierdo on Universals: A Way Beyond Realism and Nominalism?, American Catholic Philosophical Quarterly, Volume 91, Issue 2, Spring 2017, s. 227-249, ISSN 1051-3558

The paper deals with the theory of universals of Sebastian Izquierdo (1601–1681), a Spanish Jesuit author working in Rome, as he formulated and defended it in Disputation 17 of his major philosophical work The Lighthouse of Sciences (Pharus scientiarum), published in Lyon in 1659. Izquierdo’s discussion centers around three questions: What is universality? Is there some intellect-independent universality? What is the nature of the intellect-dependent universality? Izquierdo’s approach may be seen as a search for the third way between the (moderate) realism of the Thomists and the Scotists and the (conceptualist) nominalism of some Jesuits such as Pedro Hurtado de Mendoza (1578–1641).

Vojtěch ŠIMEK, K problematice morální odpovědnosti vůči budoucím generacím v sociálním učení církve: Pokus o filosofický přístup, Studia theologica, roč. 19, č. 1/2017, s. 143-165, ISSN 1212-8570

Autor vychází z toho, že má smysl přistupovat k sociálnímu učení církve i filosoficky a zkoumá, zda a jak je ve vybraných pasážích sociálního učení církve pojem odpovědnosti (vůči budoucím generacím) prezentován jako relační a minimálně trojmístný (1. kap.). Zabývá se otázkou diferenciace pojmu budoucí generace a problémem práv budoucích osob (2. kap.) a nakonec reflektuje dvě hlavní teze mezigenerační spravedlnosti z encykliky Laudato si´, přičemž zkoumá význam poslední instance odpovědnosti a sankce s pomocí myšlenkového experimentu, k němuž dává encyklika podnět (3. kap.). Autor dochází k tomu, že v sociálním učení církve je odpovědnost (vůči budoucím generacím) zpravidla implicitně prezentována jako minimálně trojmístná relace, avšak ne vždy a srozumitelně. Navrhuje základní diferenciaci pojmu budoucí generace a obhajuje tezi, že můžeme být v současnosti vázáni právy budoucích osob, třebaže ještě neexistují. Myšlenkový experiment vede podle autora k teologickým náhledům na význam poslední instance a osobní nesmrtelnosti už na základě přijetí filosoficky plausibilního předpokladu možnosti sankcí.


Odborné studie 2016

Rudolf SVOBODA, Sociální a charitativní  aktivity českobudějovických biskupů v letech 1785–1883 (Social and Charity Activities of the Bishops of České Budějovice in 1785-1883), Studia theologica roč. 18, 1/2016, s. 97-114

Helena ZBUDILOVÁ, Los topoi de espacio en el mundo narrativo de José María Merino. Studia Romanistica, vol. 16, n. 2. Ostravská univerzita v Ostravě, Filozofická fakulta, 2016, s. 103-116, ISSN 1803-6406.

Studie se zabývá prostorem jako jedním z ústředních problémů současné literární teorie a poetiky. Zkoumá tuto základní kategorii v rámci tvorby španělského spisovatele J. M. Merina. Zaměřuje se na fantastickou krátkou prózu z let 1982-2016, v níž analyzuje toposy domu, muzea, cesty, labyrintu, ráje a exotiky.

Helena ZBUDILOVÁ, Španělská národní cena za kulturu pro J. M. Merina, „španělského Borgese“. Cizí jazyky, roč. 59, č. 1. Brno: Tribun EU, 2016, s. 42-47, ISSN 1210-0811.

Studie vychází z významné kulturní události, udělení Národní ceny za přínos pro španělskou kulturu za rok 2013, kterou španělský královský pár ocenil na tři desítky osobností kulturního života. Mezi oceněnými figuruje také spisovatel a akademik J. M. Merino, jenž je jedním z nejvýraznějších současných španělských prozaiků. Text přináší nejen charakteristiku Merinovy prózy, výčet děl posledních let, přehled udělených cen, ale i částečný český překlad povídky Extravíos nocturnos.

 

Odborné studie 2015


Pavla JUNGMANNOVÁ, Tereza POŠTOVÁ, Latinské nápisy na zvonech v Českých Budějovicích a ve vikariátu České Budějovice - venkov. In Výběr : časopis pro historii a vlastivědu jižních Čech, roč. 52, č. 4/2015, s. 233-247, ISSN 1212-0596.

Článek se zabývá zvony ve vikariátech ČB a ČB-venkov, jež jsou ozdobeny latinskými nápisy, a to nejen zvony dodnes existujícími, ale i těmi, které byly rekvírovány nebo ztraceny. Pramenem k nápisům neexistujících zvonů je Soupis památek historických a uměleckých, existující zvony pocházejí z dokumentace zvonů pro ČBB.

ZBUDILOVÁ Helena (2015), Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha jako inspirace pro filozofující literaturu. Lingua Viva, roč. XI, č. 21. České Budějovice: Katedry cizích jazyků JU v Č. Budějovicích, s. 65-73. ISSN 1801-1489 (print), 2336-8136 (online)

 

Článek je příspěvkem k inovativnímu přístupu k výuce literatury ve smyslu prohloubení komunikativní  a sociální dimenze tohoto vyučovacího předmětu skrze posílení interpretační metody kritického čtení apelem na využití filozofického reflexivního dialogu. Za univerzální nástroj pro rozvoj kritického myšlení považuje autorka filozofii (zejména logiku, sokratovský dialog), která se zároveň stává nástrojem pro hledání odpovědí na vážné otázky existenciální a etické. Filozofická reflexe literárního díla je vrcholem reflexivního učení, protože směřuje k formování hodnot osobních, etiky a přesvědčení. Autorka předkládá modelový přístup k využití filozofických dialogů zaměřených na román Miguela de Cervantese Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha. Autorka zdůvodňuje svoji volbu a podává přehled využití čítankových ukázek na českých základních a středních školách. Jádro příspěvku tvoří seznam filozofických otázek a jedné tvořivé aktivity, vztahujících se k nejčastějšímu námětu čítankových ukázek - boji dona Quijota s větrnými mlýny, a dále přehled filozofických otázek zaměřených na téma Rytířství, Postavy, Filozofické kategorie jako inspiraci pro učitele literatury všech typů škol.

Helena ZBUDILOVÁ, Duchovní cesta lásky skrze vnitřní modlitbu (poselství Terezie z Avily). In KUČEROVÁ, Magda. Duchovná cesta a jej podoby v literatúre. Nitra: Univerzita Konštantína Filozofa v Nitre, 2015, s. 242-252, ISBN 978-80-558-0926-7.

 

Sv. Terezie od Ježíše je ve studii představena jako nositelka precizně propracované nauky o modlitbě jako vnitřní cestě zrání duchovního života. Text osvětluje itinerář její mystické modlitby, jejíž tichou podobu zavedla v karmelitánském řádu, a zamýšlí se nad jejím stále živým odkazem.

ZBUDILOVÁ Helena (2015), Hledání duchovní cesty skrze mystiku života modlitby sv. Terezie od Ježíše (Hrad v nitru), 2. část. Verba Theologica,  roč. XIV, č. 2. Ružomberok: Katolícka univerzita v Ružomberku, Verbum – vydavateľstvo KU, s. 5-14. ISSN 1336-1635

 

Studie se soustřeďuje na komplexní pohled na vrcholné dílo světové mystické literatury Hrad v nitru (1577), osobitý esej o cestě duchovním životem z pera španělské představitelky sv. Terezie od Ježíše, která posouvá dějiny křesťanské mystiky akcentem na vnitřní zkušenost.

ZBUDILOVÁ Helena (2015), Hledání duchovní cesty skrze mystiku života modlitby sv. Terezie od Ježíše (Hrad v nitru), 1. část. Verba Theologica,  roč. XIV, č. 1. Ružomberok: Katolícka univerzita v Ružomberku, Verbum – vydavateľstvo KU, s. 28-40. ISSN 1336-1635

 

Dílo světové mystické literatury Hrad v nitru jako vrcholný projev spisovatelského umění a mystických ponaučení prochází detailní analýzou čtyř úrovní  (autobiografická, symbolická, filozoficko-teologická a psychologická rovina). Duchovní odkaz španělské mystičky sv. Terezie od Ježíše přináší moudrost, která i v době postmoderní spirituality oslovuje odborníky a laiky.

cervantesuv pribeh

ZBUDILOVÁ Helena (2015), Cervantesův příběh ožívá. Cizí jazyky, roč. 58, č. 4. Praha: Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, s. 30-40. ISSN 1210-0811

 

Studie připomíná 400. výročí vydání druhého dílu románu Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha španělského spisovatele a dramatika Miguela de Cervantese Saavedry. Dílo, které je spojováno s počátky vývoje moderního románu, vyvolalo ohlas v českém kulturním prostředí. Text zachycuje nejnovější informace o pravosti Cervantesových ostatků nalezených v madridském klášteře řádu bosých karmelitánů a zabývá se aktuální polemikou, která je vedena osobnostmi španělského kulturního života o zařazení románu jako povinné četby do španělských škol. Následuje část věnovaná přítomnosti díla ve výuce českých základních a středních škol a úvaha o jeho využití a přínosu v rámci výchovně vzdělávacího procesu nejen v hodinách českého jazyka a literatury. Text dále nabízí chronologický přehled existujících překladů do češtiny a českých adaptací pro děti a mládež, které mohou být ve výuce využity. Do přehledu byly zapracovány zmínky o dvou dosud nepříliš známých adaptacích z let 1884 a 1910-1920, k jejichž objevení v uplynulých letech přispěl český badatel M. Uličný.

ZBUDILOVÁ Helena (2015), Žánr fantastické povídky ve Španělsku. In: Pavera, L., Pospíšil, I.: Žánrové metamorfózy v středoevropském kontextu (sv. VII). Praha: Verbum, s. 42-67. ISBN 978-80-87800-27-0

 

Studie zužuje problematiku španělské fantastické literatury na jedinou její žánrovou oblast, povídku. Objasňuje pojetí fantastické literatury jako literatury osvobození, subverze, touhy, hry a excentricity. Další část studie podává reflexivní náhled na estetiku fantastična J. M. Merina, jednoho z výrazných a osobitých soudobých španělských prozaiků.

Maimonides on God and Duns Scotus on logic and metaphysics

NOVÁK, Lukáš, Can we speak about that which is not? Actualism and possibilism in analytic philosophy and scholasticism. In KLIMA, Gyula a HALL, Alexander W. Maimonides on God and Duns Scotus on Logic and Metaphysics (Volume 12: Proceedings of the Society for Medieval Logic and Metaphysics), 2015, s. 155-188, ISBN  978-1443878432.

 

 

Odborné studie 2014


Vojtěch ŠIMEK, Má neplodný pár přirozené právo na dítě? Etická hlediska Hanse Jonase a magisteria, Studia theologica, roč. 16, č. 3/2014, s. 192-213, ISSN 1212-8570

ZBUDILOVÁ Helena (2014), Využití čtenářské gramotnosti ve výchově k občanství na 2. stupni ZŠ. In: Pavličíková, H., Zbudilová, H. a kol.: Aktuální otázky výchovy k občanství. Č. Budějovice: JU, s. 9-33.  ISBN 978-80-7394-477-3

 

Studie se zabývá významem implementace čtenářské gramotnosti do výchovně-vzdělávacího procesu, neboť v ní spočívá jeden z účinných nástrojů, jak lze rozvíjet ostatní gramotnosti – včetně gramotnosti občanské -  tak, aby u žáků docházelo k nabytí tzv. funkční gramotnosti. Cílem studie je nejen teoretické pojednání o dané problematice, ale i praktická doporučení, jak využívat čtenářskou gramotnost ve výchově k občanství na 2. stupni ZŠ. Vhodně zvolené texty s patřičným didaktickým potenciálem napomáhají celkovému rozvoji žáka a jeho přípravě na společenskou realitu, v níž by měli participovat jako aktivní občané.

ZBUDILOVÁ Helena (2014), Výchova k občanství jako tvořivá dílna myšlení pro 21. století (Kritickým myšlením proti konzumerismu). In: Hejtman, P., Pavličíková, H. (eds.): Spotřební společnost a její reflexe ve výuce společenských věd a výchovy k občanství. Č. Budějovice: JU, s. 81-96.  ISBN 978-80-7394-475-9

 

Studie se zabývá výchovou k občanství jako tvořivou dílnou myšlení 21. století, jejímž prvořadým úkolem je rozvíjet a kultivovat kritické, tvořivé a angažované myšlení žáků a připravovat je na život v kontextu současné postmoderní situace. Multidimenzionální fenomén myšlení je důležitým aspektem osobnostního potenciálu žáka. Výzvou pro současnou didaktiku v oblasti hledání efektivních cest k rozvoji myšlení žáků je dílo M. Lipmana Thinking in Education (2003). Autorka naznačuje, že nejvhodnější vyučovací metody pro rozvoj myšlení jsou metody vzniklé didaktickou transformací metod vědeckých, a přibližuje zásadní roli učitele v procesu formování kvalitního myšlení u žáků.

ZBUDILOVÁ Helena (2014), Průřezová témata a výchova proti konzumerismu. In: Hejtman, P., Pavličíková, H. (eds.): Spotřební společnost a její reflexe ve výuce společenských věd a výchovy k občanství. Č. Budějovice: JU, s. 53-80.  ISBN 978-80-7394-475-9

 

Studie analyzuje současný stav výchovy proti konzumerismu v RVP ZV, RVP GV a v průřezových tématech. Pojímá konzumerismus nejen v užším slova smyslu jako chování spočívající v nadměrném nakupování a hromadění. Na daný fenomén nahlíží v širších souvislostech jako na celosvětový problém, který souvisí s globální krizí hodnot. Text obsahuje doporučení několika aktivit vhodných do hodin občanské výchovy, předmětu, který je kompatibilní se všemi průřezovými tématy.

ZBUDILOVÁ Helena (2014), Chvála vyprávění aneb narativní stezky výchovy k hodnotám. Caritas et Veritas. Časopis pro reflexi křesťanských souvislostí v sociálních a humanitních oborech, roč. 4, č. 2. Č. Budějovice: TF JU, s. 41-49. ISSN 1805-0948

 

Studie pojednává o narativní metodě jako možném způsobu výchovy k hodnotám. Příběh a jeho vliv na člověka je od druhé poloviny 20. století jedním z hlavních témat diskuse ve filozofii, teologii, psychologii, literární vědě i v kulturní antropologii. Z hlediska pedagogického text zdůrazňuje angažovaný vstup jedince do příběhu v duchu tzv. rehabilitace narativity v didaktickém procesu. Prostřednictvím příběhu, který umožňuje i v postmoderní době výchovně-vzdělávací působení, lze dosáhnout celistvosti tělesně-psycho-sociálně-spirituální jednoty existence jedince.

1 Vojtěch ŠIMEK, Má neplodný pár přirozené právo na dítě? Etická hlediska Hanse Jonase a magisteria, Studia theologica, roč. 16, č. 3/2014, s. 192-213, ISSN 1212-8570.

Článek hledá odpověď na specifickou a pro současný bioetický diskurz navýsost aktuální otázku: Má neplodný pár přirozené právo na vznik dítěte? Za inspirativní východisko přitom slouží text Hanse Jonase s názvem Práva, právo a etika: Jak odpovídají na nabídku nejnovějších technik reprodukce? z roku 1986 a dva stěžejní dokumenty učitelského úřadu katolické církve: Donum vitae z roku 1987 a Dignitas personae z roku 2008. Zapojeny jsou i nejnovější české a německé bioetické zdroje, a také klíčová česká právní norma (předpis č. 373/2011 Sb.). Autor na uvedenou otázku dává zápornou odpověď s pomocí diferencované argumentace, která ukazuje, že ani plodné páry nemají přirozené právo na vznik dítěte. Silný nárok na vznik dítěte je domnělým (tj. fiktivním) přirozeným právem. V závěru se autor věnuje reflexi magisteriem proponovaného přirozeného práva toho, kdo má vzniknout, na specifický způsob vzniku; autor zastává tezi, že se v případě tohoto práva jeví smysluplnější hovořit o specifické negativní povinnosti ze strany těch, kteří konají za účelem vzniku dítěte. Z celkového hlediska uzavírá autor konstatováním, že domnělé přirozené právo na vznik dítěte ústící do praxe IVF, faktu nadpočetných embryí a embryodestruktivního výzkumu představuje hlavní kořen vážných bioetických problémů.
2 Stanislav PŘIBYL, Die öffentliche Sichtbarkeit der Religion in der Tschechischen Republik infolge des Gesetzes über die Kirchen und Religionsgesellschaften (2002), Praktische Theologie. Zeitschrift für Praxix in Kirche, Gesellschaft und Kultur, roč. 49, č. 2/2014 : Europa, das Religionsrecht und die Kirchen, s. 77-82, ISSN 0946-3518.

Zákon č. 3/2002 Sb., o církvích a náboženských společnostech, umožnil registraci církví a náboženských společností, které shromáždí alespoň 300 podpisů svých členů. Pro tyto nové subjekty je ovšem velmi obtížné dosáhnout druhého stupně registrace (akreditace), a to za podmínek shromáždění tolika podpisů, kolik činí jedno procento obyvatel ČR. Žádný z patnácti nových subjektů, které byly úspěšně registrovány v prvním stupni, zatím akreditace nedosáhl. Pozoruhodný je nárůst registrací církví z Hnutí víry, které pokračuje v linii nasměrované letničním hnutím a charismatickou spiritualitou, např. Církev Slovo života, Církev živého Boha, Církev víry.
3 Stanislav PŘIBYL, Otevřenost práva České republiky náboženským aspektům současného multikulturalismu, Theologická revue – čtvrtletník Univerzity Karlovy v Praze – Husitské teologické fakulty, roč. 84, č. 3/2013, s. 277-305, ISSN 1211-7617.

Nález Ústavního soudu České republiky, publikovaný pod č. 4/2003 Sb., vyložil ústavní základy postavení církví a náboženských společností v České republice. Českou republiku charakterizoval v odůvodnění nálezu jako „laický stát“. Ve Francii, která samu sebe jako laický stát ve své ústavě charakterizuje, se diskutovala otázka nošení náboženských symbolů na veřejnosti, zatímco v Itálii nebo v Bavorsku byla předmětem soudních sporů otázka vyvěšování náboženských symbolů ve veřejných institucích. Takovéto otázky Ústavní soud České republiky ještě nemusel řešit, avšak zabýval se již například otázkou košer stravy ve věznicích. Zákon o církvích a náboženských společnostech z r. 2002 umožnil redukcí početního censu žadatelů o registraci církví z 10.000 na pouhých 300 novým církvím přístup mezi státem uznané subjekty. Tak se staly registrovanými již subjekty muslimského, hinduistického i buddhistického původu.
4 Vojtěch ŠIMEK, Etika techniky podle Hanse Jonase, Filosofie dnes, roč. 6, č. 1/2014, s. 50-83, ISSN 1804-0969.

Článek pojednává o filosofickém pozadí, charakteristických rysech a aktuálních podnětech etiky techniky židovského filosofa Hanse Jonase (1903-1993). Cílem autora je pokusit se téma představit a kriticky reflektovat v širším kontextu relevantních německých zdrojů. V první kapitole jsou představena filosofická východiska jonasovské etiky techniky, především epistemologicko-ontologický a antropologický předpoklad moderní techniky, jonasovská interpretace geneze moderní techniky a jejího vztahu k moderní koncepci vědy. Ve druhé kapitole najdeme jonasovskou analýzu technické praxe v podobě jejích pěti specifických vlastností: ambivalence účinků, nutnost použití, globální rozsah a dosah v prostoru a čase, prolomení antropocentrismu a vzbuzování metafyzických otázek. Na začátku třetí kapitoly autor velmi stručně srovnává jonasovský přístup s přístupem španělského filosofa Ortegy y Gasseta, a také s přístupem Günthera Anderse, Martina Heidegerra a Karla Jasperse, tak, aby vynikly charakteristické rysy přístupu jonasovského. Dále autor některé vybrané charakteristické rysy kriticky reflektuje a zabývá se i otázkou aplikace principu předběžné opatrnosti. Třetí kapitolu uzavírá výčet možných aktuálních podnětů jonasovské etiky techniky a formulace etických maxim, které autor navrhuje, vycházeje přitom z pěti uvedených vlastností techniky, přidávaje šestou: utopické tendence. Závěr práce shrnuje dosažené poznatky a prohlubuje autorovu reflexi ze třetí kapitoly. Článek představuje sondu do tématu, které nebylo v českém myšlenkovém prostředí dosud podrobněji zpracováno.
5 Jana SVOBODOVÁ – Rudolf SVOBODA, Církev bratrská v Čechách: Sonda do historie, teologických základů a způsobů náboženské výchovy, Theologos. Theological Revue, roč. 16, č. 1/2014, s. 47-60, ISSN 1335-5570.

Církev bratrská patří do široké „rodiny“ evangelikálních církví. V Čechách a na Slovensku má již více než stoletou tradici. Je významným a uznávaným partnerem současného ekumenického dialogu. Studie nejprve krátce popisuje dějiny Církve bratrské od jejího vzniku až po současnost, její místo mezi dalšími křesťanskými církvemi a základní body její nauky. Následně se věnuje jednomu z fundamentálních věroučných témat, a to nauce o Bohu, jak je představována v oficiálních dokumentech této církve, stejně tak i „obrazu Boha“, který je předáván v rámci katecheze. Poté ukazuje konkrétní způsoby katecheze, které jsou v rámci Církve bratrské realizovány
6 Zuzana SVOBODOVÁ, Čas a výchova: Předběhnout se k nepředstihnutelnému, odhodlat se a převzít. In Čas ve výchově, umění a sportu. Filosofická reflexe. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Pedagogická fakulta, 2014, ISBN 978-80-7290-777-9, s. 47-56.

Studie „Čas a výchova: Předběhnout se k nepředstihnutelnému, odhodlat se a převzít“ je analýzou některých dimenzí vztahu fenoménu času a výchovy. Od Aristotelova času světa je překračováno k Augustinovu vnímání času jako distenzi duše. Poté je ukázán vztah času a svobody (Boëthius, H. Bergson). V zaměření pozornosti, v intenci (proti rozptýlenosti), ve schopnosti odhodlat se a v kontextu slovesa φυλάσσειν také v souvislosti starosti a pozornosti k času je odhalena hodnota času ve výchově. Péče o duši je zároveň péčí o extenzi duše, která je celkovou zaměřeností, odpovědností a otevřeností jinému. Výchova jako péče o duši je zároveň péčí o časovost.


Odborné studie 2013

7 Helena ZBUDILOVÁ, Miguel de Unamuno y sus protagonistas en la crisis existencial. Studia Romanistica, roč. 13, č. 2. Ostrava: Filozofická fakulta Ostravské univerzity, 2013, s. 93-102, ISSN 1803-6406.

Studie vychází z Unamunových filozofických úvah o konkrétním člověku a způsobu bytí jedince v existenciální krizi. Zaměřuje se na analýzu autorova pojetí archetypální postavy novodobého Kaina (v širším slova smyslu i životních perspektiv tzv. kainovské civilizace) tak, jak jej zpodobnil v románu Ábel Sánchez (1917, č. 1928, 1988). Směřuje k zachycení Unamunova osobitého pojetí kainovského údělu v souřadnicích existenciální volby.

8

9

Martin KLAPETEK, Synagoga, kostel, mešita... architektura jako téma pro religionistiku. Pantheon: religionistický časopis/Journal for the Study of Religions, roč. VIII., č. 2. Pardubice: Filozofická fakulta Univerzity Pardubice, 2013, s. 46-61, ISSN 1803-2443.

Sakrální architektura je zajímavým tématem pro religionistický výzkum. Např. zůstává otázkou, jaké specifické funkce bude mít sakrální architektura v Evropě v budoucnu. Jestli se stane pouze uchovávatelkou konzervativních tradic, nebo bude i výrazem proměňujících se společností. Religionistika se může zajímat i o to, do jaké míry se současná náboženská architektura v Evropě liší od světské a v čem jsou ty rozdíly kromě primárně funkčních. Díky analýze výběru realizace, volby lokality pro výstavbu a také její vnitřní výzdoby může religionista získat řadu informací o tvůrci projektu i zadavateli. Sakrální stavby ovlivňovaly v minulosti podobu veřejného prostoru a byly centrem dění, které proměňovalo evropské společnosti. I v současnosti hrají sakrální stavby důležitou roli při vytváření veřejného prostoru evropských měst a obcí, i když jejich role se proměňuje. Sakrální stavby také vypovídají o vnitřních změnách náboženských společenství. Lze také využít srovnání výzkumu normativní a žité roviny náboženství. Religionistický pohled však může být jednostranný a pak by nevystihoval zcela přesně obě strany těchto procesů. Druhou stranou jsou významné části evropských společností, které se primárně necharakterizují nábožensky.

10 Rudolf SVOBODA – Jan Hendrych, Časopis Charita a jeho proměny v letech 1946-1951, ST 15, č. 4 (2013): 35-46, ISSN 1212-8570.

Nástup komunismu k moci v naší zemi po druhé světové válce v souvislosti s životem církve patří mezi historiky k značně frekventovaným tématům. Je známou a prokázanou skutečností, že komunisté považovali především katolickou církev za svého významného ideologického nepřítele. V procesu přebírání a upevňování moci, jehož nedílnou součástí bylo i potírání protivníků, hrál nemalou roli doslova boj o ovládnutí institucí patřících pod správu katolické církve. Jedním ze způsobů, jak v ideologickém boji získat na svoji stranu některé katolíky, byla snaha ovlivňovat je skrze vybrané noviny, časopisy či jiné tiskoviny, které komunisti získali pod svoji kontrolu – když předtím vydávání těch skutečně katolických zakázali. Dílčí fakta o tom představili ve svých studiích například Josef Vaško, Karel Kaplan, Martin Weis či editoři Jan Paulas s Jaroslavem Šebkem. Tato studie chce být dalším pomyslným kamínkem doplňujícím mozaiku tohoto značně širokého tématu. Jejím úkolem je alespoň stručně představit časopis Charita v letech 1946-1951, tj. od času jeho vzniku až do jeho zániku. Charita začala vycházet nejprve jako dvoutýdeník s podtitulem „časopis pro sociální a zdravotní práci,“ jehož vydavatelem bylo Ústředí svazů katolické Charity v Praze. Jak již napovídá název studie, chtějí autoři ukázat proměny obsahu časopisu v souvislosti postupným nástupem KSČ k moci v poválečném Československu a uplatňováním vlivu s komunistickým režimem spřízněných duchovních na vedení samotné katolické Charity.
11 Rudolf SVOBODA, Josef Ondřej Lindauer – známý i neznámý třetí biskup českobudějovický, Jihočeský sborník historický 82/2013, s. 153-163, ISSN 0323-004X.

Tato studie se zabývá Josefem Ondřejem Lindauerem, který byl v letech 1845-1850 třetím českobudějovickým biskupem. Jedná se o dosud prakticky nezpracované téma, protože osobnost tohoto muže stála – snad díky relativně krátké době působení v diecézi zapříčiněné jeho předčasným úmrtím – stranou zájmu historiků. Nejčastěji je zmiňován pouze jako předchůdce velké osobnosti na českobudějovickém biskupském stolci Jana Valeriána Jirsíka. Předběžné výzkumy pramenů uložených zejména v Archivio Segreto Vaticano, Österreichisches Staatsarchiv Wien, Národním archivu Praha a Státním oblastním archivu Třeboň ukazují na doposud neznámá fakta jeho před-biskupského i biskupského působení a naznačují perspektivy dalšího zkoumání.
12 Stanislav PŘIBYL, Ekumenismus jako právně uchopitelná hodnota, in: Právo, Ekonomika a Management. Čtvrtletník teorie a praxe společenských věd, č.4, únor 2014, s. 7-19, ISSN 1804-3350.

Článek nejprve poukazuje na historický přechod od náboženské nesnášenlivosti k toleranci, která je předpokladem utváření přátelských vztahů mezi církvemi. Poté se zabývá počátky ekumenického hnutí v rámci protestantismu a pozdějším vývojem, kdy se k ekumenismu připojila také katolická církev. V dřívějším kanonickém právu katolické církve bylo katolickým křesťanů přísně zakázáno stýkat se s nekatolíky. Po Druhém vatikánském koncilu však kanonické právo představuje důležitý nástroj recepce ekumenických principů a norem vytyčených koncilem. V článku se poté rozebírají rozmanité oblasti života církve, v nichž se kanonické právo aplikuje ve smyslu ekumenismu.
13 Stanislav Přibyl, Janovo Zjevení a Pastýř Hermův jako prorocké spisy rané církve, in: Verba Theologica. Teologický časopis, 2/2013, ročník XII., s. 63-72, ISSN 1336-1635.

Článek představuje dva raně křesťanské prorocké spisy: Zjevení Janovo a Pastýře Hermova. Spisy byly napsány v době, kdy církev již ztrácela původní prorocké služby, které známe především z Pavlových listů a z Didaché. Jan jako autor Zjevení představuje sám sebe jako proroka a jeho dílo se rovněž věnuje prorokování. Janovské spisy znají výroky připisované samotnému Ježíši Kristu, které však byly ve skutečnosti vyřknuty křesťanskými proroky. Dílo, které napsal Hermas, nebylo přijato do novozákonního kánonu. Bylo napsáno v první polovině druhého století a představuje poslední větší svědectví o křesťanské pravověrné divinaci. Ukazuje na strukturu římské církve s jejím rozvětveným systémem služeb a charismat. Zvláště zajímavé jsou zde charakteristiky lžiproroků. Pozdější montanistické hnutí se pokoušelo oživit staré prorocké praktiky, nicméně směřování k extázi a upřílišněné přísnosti zatemnily jejich původní smysl.
14 Zuzana SVOBODOVÁ, Čas: Lidská otázka po původu a smyslu, Paideia: Philosophical E-Journal of Charles University, roč. 10, č. 1/2013, s. 1-14, ISSN 1214-8725

Autorka v textu nabízí přehled podstatných myšlenek, které se vynořily ve filosofickém tázání po čase. Jsou nastíněny proměny a přínosy tohoto tázání a ukázána souvislost s vnímáním podstaty lidské existence, s hledáním lidského údělu, původu i smyslu, se vztahem člověka k sobě samému, k druhému člověku a ke světu jako celku.
15 Zuzana SVOBODOVÁ, K odrazu české filosofie výchovy ve světě, Paideia: Philosophical E-Journal of Charles University, roč. 9, č. 3-4/2012, s. 1-7, ISSN 1214-8725.

Příspěvek vychází zejména z díla Jana Patočky, včetně nově vydané korespondence Jana Patočky s komeniology působícími u nás, ale především v zahraničí. Cílem příspěvku je ukázat vliv Komenského filosofie výchovy, dále pak představit, jaké obrazy o výchově povstávají z Komenského díla, jak jsou recipovány v další teorii výchovy a zvláštní pozornost se zaměřuje na otázku, které impulzy z Komenského pojetí výchovy byly podstatné pro Jana Patočku, například důraz na výchovu k otevřenosti v pravdě a na lidskost jako cíl výchovy.
16 Zuzana SVOBODOVÁ, Ethics and Ecoethics by Josef Petr Ondok: Between the Sciences, Philosophy, and Theology, Envigogika, roč. 8, č. 4/2013, s. 1-9, ISSN 1802-3061.

The article called Ethics and Ecoethics by Josef Petr Ondok: Between the Sciences, Philosophy, and Theology, analyzes one part of the theoretical works by J. P. Ondok, in particular related to his book called Člověk a příroda: Hledání etického vztahu (Man and Nature: In search for an Ethical Relationship). Special attention is devoted to defining Ondok’s contribution to considerations on ethics and ecoethics as well as to the link between these reflections with the philosophy of Aristotle and Thomas Aquinas.
17 Zuzana SVOBODOVÁ, Etika a ekoetika Josefa Petra Ondoka: Mezi přírodními vědami, filosofií a teologií, Envigogika, roč. 8, č. 4/2013, s. 1-9, ISSN 1802-3061.

Článek Etika a ekoetika Josefa Petra Ondoka: Mezi přírodními vědami, filosofií a teologií analyzuje část teoretického díla J. P. Ondoka, zejména na základě jeho knihy Člověk a příroda: Hledání etického vztahu. Zvláštní důraz je kladen na vymezení Ondokova přínosu etickému a ekoetickému myšlení a na vazbu (tohoto myšlení) s aristotelsko-tomistickou filosofií.
18 Zuzana SVOBODOVÁ, Dialog jako dar a úkol člověku. In Dialog ve výchově, umění a sportu. Filosofická reflexe . Praha: Univerzita Karlova v Praze, Pedagogická fakulta, 2012, ISBN 978-80-7290-428-0, s. 63-66. (kolektivní monografie)

Autorka pojednává o dialogu jako fenoménu náležejícímu k původní lidské přirozenosti, který je zároveň podmínkou všech lidských vztahů a veškerého duchovního života.
19 Zuzana SVOBODOVÁ, Pojem PAIDEIA na cestě od Aischyla k Řehořovi z Nyssy, Paidagogos – časopis pro pedagogiku v souvislostech, č. 2/2013, s. 340-358, Paidagogos – společnost pro filosofii, teorii a praxi výchovy a vzdělávání, o. s., ISSN 1213-3809.

Autorka sleduje užívání řeckého pojmu PAIDEIA od Aischyla, přes Antisthéna, Platóna, Isokrata, Xenofóna, Septuagintu, Filóna Alexandrijského, novozákonní, apoštolské a apokryfní spisy, Klémenta Alexandrijského a Órigena, až k Řehořovi z Nyssy. V jednotlivých příkladech jsou zkoumány významové hodnoty pojmu a hledány proměny či návaznosti různých koncepcí.
20 Zuzana SVOBODOVÁ, Z filosofického života Josefa Petra Ondoka, Paideia: Philosophical E-Journal of Charles University, roč. 10, č. 3/2013, s. 1-8, ISSN 1214-8725.

Stať je věnována životu a myšlenkovému profilu Josefa Petra Ondoka, se zaměřením na jeho práci filosofickou, případně filosoficko-teologickou. Poukázáno je na Ondokovo ocenění aplikace analytické filosofie v oboru teologie, zejména v tématu „důkazu Boha“ a v oboru filosofie, konkrétně v případě analytické etiky, kde je rozšířena etika o témata ekoetiky.
21 Zuzana SVOBODOVÁ, Výchova jako projev vztahu k nedisponovatelnému. In Kaplánek, Michal (ed.) Teologie a sociální práce: dvacet let dialogu. Praha: Pro Evangelickou teologickou fakultu UK vydal Jabok - Vyšší odborná škola sociálně pedagogická a teologická, 2013. 158 s. ISBN 978-80-904681-1-5. S. 97-101.

Zuzana Svobodová vychází ve svém textu z významu výchovy a vzdělávání u antických autorů, analyzuje širší kontext vybraných klíčových pojmů z oblasti výchovy a poukazuje na dějinnou proměnu toho, co je nazýváno výchovou. Nastoluje problematiku výchovy jako příkladu projevu vztahu – díky radikální otevřenosti člověka – vůči tomu, co jej přesahuje a co nemá ve své moci. Je-li úkolem výchovy vést k takovému jednání, v němž se budou projevovat hodnoty nalezené jako nejvyšší, tedy pomáhat, aby takové hodnoty vzcházely ve zjevnost, pak se ve výchově jakožto péči o duši zároveň ukazuje posvátnost výchovy, neboť se zde zprostředkovává cosi, co není k plné dispozici ani vychovateli, ani vychovávanému; co nebo kdo není v lidské moci, ale přesto se může v životě člověka projevovat.
22 Daniel HEIDER, „Erasmus a jeho vztah ke scholastice“, in Erasmovo dílo v minulosti a současnosti evropského myšlení, T. Nejeschleba, J. Makovský (ed.), CDK, Brno, 2013, 131–142, ISBN 978-80-7325-301-1.

Studie představuje základní rysy scholastické metody v komparaci se základními charakteristikami Erasmova tzv. teologického humanismu, který představoval významný historický pokus reformovat příliš komplikovanou a od života vzdálenou scholastickou teologii. Autor ukazuje, že tento pokus nesouvisel, jako tomu bylo u Luthera, s destrukcí scholastiky, ale s jejím zjednodušením.
23 Daniel HEIDER, „Abstraction, Intentionality, and Moderate Realism: The Ontology and Epistemology of Universals in Francisco Suárez and John Poinsot“, in Hircocervi & Other Metaphysical Wonders: Essays in Honour of John Doyle, V. Salas (ed.), Marquette University Press, Milwaukee, 2013, 177–211, ISBN 978-0-87462-721-3.

Studie představuje srovnání dvou odlišných přístupů k řešení otázky věcného základu a formace (psychogeneze) obecných pojmů u dvou představitelů tzv. raně novověkého umírněného realismu, jezuity Františka Suáreze a dominikána, tomisty Jana Poinsota (církevním jménem Jana od sv. Tomáše). Článek se vyjadřuje také k v současné době aktuálnímu tématu intencionality (u obou zmíněných autorů), neboli vztaženosti našich psychických kognitivních aktů k vnějším předmětům, a také k tématu objektivního pojmu (cdonceptus objectivus), který představuje základní východisko Suárezovy metafyziky obecně, podle níž jejím předmětem je objektivní pojem jsoucna.
24 Martin WEIS, Skizze der katholischen Armee - und Marineseelsorge in Österreich-Ungarn, Notitiae historiae ecclesiasticae 1/2013, s. 7 - 14, ISSN 1338-9572.

Studie přibližuje obraz duchovenské služby u armády a vojenského námořnictva Rakouska – Uherska na konci 19. a počátku 20. století. Činí tak skrze dobové prameny a odbornou literaturu. Přináší nejen základní přehled ale i zajímavé statistiky co do počtu a rozmístění duchovních a pod. Studie uvádí i medailóny nejvýznačnějších představených vojenské duchovenské služby – kupříkladu biskupa Kolomana Belopotoczkého, který pocházel z Ružomberoku a od roku 1890 až do roku 1911 zastával úřad apoštolského polního vikáře. Za svou horlivou činnost – zejména časté a pravidelné vizitace - obdržel řadu poct a vyznamenání, zmiňme třeba prestižní vyznamenání „Velký kříž řádu Františka Josefa“ (Große Kreuz des Franz-Josef-Ordens).
26 František ŠTĚCH, Jako mne poslal Otec, tak i já posílám vás – společenství učedníků a misijní poslání církve, Acta Missiologica 2/2013, s. 13-22. ISSN 1337-7515.

Misijní poslání je podstatnou složkou církevní identity. Snad proto je toto téma v církvi stále aktuální. Misiologie je také teologickým oborem, který se v uplynulých dekádách velmi dynamicky rozvíjel. Předkládaný článek se pokouší o představení misie a evangelizace v kontextu současné ekleziologie. Jedním z dominantních konceptů církve v dnešní době je společenství Kristových učedníků. V této perspektivě již hlásání radostné zvěsti evangelia není pouze záležitostí kléru, ale jedná se o úkol a zodpovědnost každého křesťana. V první části textu je stručně připomenut základ misijního poslání církve tak, jak o něm svědčí Písmo. Druhá část tento základ rozvíjí ve světle velikonoční proměny společenství učedníků. Rozličné misijní modely tak, jak se vyskytly v dějinách, představuje oddíl následující. Po tomto přehledu je detailněji diskutována evangelizace jako komplexní forma misie. V závěru pak argumentuji pro osobní svědectví křesťanů (žít ‘páté evangelium’) a aktivní účast na církevním životě. Jen tímto způsobem může církev vždy aktuálně přinášet věrohodné svědectví o pravdě, která nás osvobodí.
27 František ŠTĚCH – Ludmila MUCHOVÁ, Sustainable Youth Ministry – Between Human and Divine, The Journal for Youth and Theology, 1-2/2012, vol. 11, (vyšlo 2013), s. 59-72. ISSN 1741-0819.

Společný článek Františka Štěch a Ludmily Muchové se pokouší nastavit základní teoretický podklad pro praxi křesťanské práce s mládeží z pohledu fundamentální teologie. Využívá k tomu ale také některé vhledy z oblasti náboženské pedagogiky. Jejich teze jsou založeny na základním ontologickém rozlišení mezi lidským a božím, ale také na kontextu současného světa, který však nepojímají jako zcela nový a unikátní. Toto jejich přesvědčení je podpořeno paralelou mezi Janem Amosem Komenským a Zygmuntem Baumanem. Argumentace článku směřuje ke konceptu reflektované náboženské identity, přičemž autoři věří, že jejich závěry a návrhy mohou být užitečné pro teorii i praxi křesťanské práce s mládeží nejen v Evropě současnosti.
28 Pavel SEKYRKA, Črty ze života českého Vianneye a jeho životní praxe. Notitiae historiae ecclesiasticae 2/2013, s. 18-34, ISSN 1338-9572.

Příspěvek se zabývá studiem osobnosti Františka Xavera Palečka, Českého Vianneye z hlediska jeho nejznámějšího pastoračního rysu, kterým byla jeho zpovědní praxe. Příspěvek analyzuje jeho zpovědní věhlas, který o něm šířili jeho penitenti za jeho života a desetiletí po jeho smrti. Studie se v závěru věnuje zdravotnímu stavu P. Palečka a příčině jeho odchodu, které s jeho zpovědní praxí úzce souvisí.
29 Martin WEIS, Mlčela žena ve středověku? Sonda do problematiky středověké vzdělanosti a pedagogiky na příkladu Hildegardy z Bingenu in: Cyril Hišem (ed.), Dějiny církvi v stredoveku, Prešov: M. Vaško, 2013, s. 23-29, ISBN 978-80-7165-918-1.

V neděli 7. října 2012 papež Benedikt XVI. prohlásil sv. Hildegardu z Bingenu za učitelku církve. Tentýž papež ve své katechezi věnované postavě Hildegary zdůraznil, že život a dílo Hildegardy z Bingenu poukazuje na „kulturní vitalitu ženských klášterů středověku navzdory předsudkům, kterými je toto období dosud zatíženo“. Tato slova papeže Benedikta XVI. mají hlubokou pravdu. Podle častých a mylných názorů žena ve středověké společnosti měla pouze za úkol se starat jen o rodinu a mohla se mimo ní „realizovat“ v oblasti čistě spirituální – kontemplativní, či eventuelně také v oblasti sociálně charitativní. Ale nutno zdůraznit, že právě svět středověkých klášterů přispěl význačnou měrou k rozvoji středověké vzdělanosti a pedagogiky.Tato studie proto usiluje ve světle výše uvedených slov papeže Benedikta XVI. demonstrovat na postavě Hildegardy z Bingenu nezastupitelnou roli ženských klášterů v problematice středověké vzdělanosti a pedagogiky.

30 Pavel SEKYRKA, Český Vianney z Kovářova, Acta theologica et religionistica 2/2013, s. 108-123, ISSN 1338-7251

Tato studie se zabývá charakteristikou života a pastorace Františka Xavera Palečka, který je znám jako Český Vianney. Vedle životopisných údajů je zde popisována jeho mimořádná pastorační aktivita vyvinutá ve farnosti. Odkazováno je na jeho známou zpovědní a kazatelskou činnost; dále aktivitu v zakládání náboženských spolků, pedagogickou práci a práci pro charitu. Z toho je posléze vyvozen jeho vliv, který poznamenal region na dlouhá desetiletí dopředu v oblasti duchovní, společenské a politické.
31 Martin GRONES, Proč „teologie koncilu“ u kardinála Schwarzenberga má středověký charakter? in: Cyril Hišem (ed.), Dějiny církvi v stredoveku, Prešov: M. Vaško, 2013, s. 92-102, ISBN 978-80-7165-918-1.

Studie Mgr. Martina Gronese, doktoranda církevních dějin na Katedře teologických věd TF JU se zaobírá ze specifického úhlu pohledu problematikou vystoupení kardinála Schwarzenberga na I. Vatikánském koncilu. Ten totiž ve svých projevech vnášel do koncilního projednávání jednotlivých témat středověký univerzitní podíl na tvorbě katolické doktríny, čímž vyzvedal na jedné straně bratrské společenství mezi nástupci apoštolů, ale na straně druhé také se snažil vyzvednout známky Ducha svatého u těch, kteří sice nepečují o úřad v hierarchickém charakteru, ale pečují o církev v atributech jednotlivých univerzit. Načež v tomto pojetí koncilu viděl velikou příležitost v „zesoučasnění“ celé církve, tedy v ortodoxii i v ortopraxi, kde každý může vykonávat svou službu s příslušnými pravomocemi. Proto tedy pražský kníže-arcibiskup hovoří o „národní teologii“, která přispívá k integraci celé církve v její pneumatologické jednoduchosti a současně pluralitě, která – v pravém slova smyslu – činí církev stále rostoucí, anebo semper reformanda, univerzální – katolickou.
32 Pavel SEKYRKA, Stopy sv. Františka z Assisi v životě českého Vianneye, in: Cyril Hišem (ed.), Dějiny církvi v stredoveku, Prešov: M. Vaško, 2013, s. 103-110, ISBN 978-80-7165-918-1.

Příspěvek rozebírá přímý i nepřímý vliv svatého Františka z Assisi na život P. Františka Xavera Palečka známého jako Český Vianney. Jedná se zvláště o projev úcty prokazovaný Františkem Xaverem Palečkem svému italskému jmenovci, posléze události, které vedly Palečkovo okolí ke srovnání obou mužů ještě za života P. Palečka, tedy mnohem dříve, než byl označen jako Český Vianney.
33 Martin GRONES, Ustanovení bratrstva sv. Michaela, archanděla v Čechách a na Moravě k podpoře papežského státu, Acta theologica et religionistica 2/2013, s. 18-32, ISSN 1338-7251.

Studie Mgr. Martina Gronese, doktoranda církevních dějin na Katedře teologických věd TF JU, poukazuje na spojitosti vzniku bratrstva sv. Michela v dobovém kontextu. Ve studii se poukazuje zejména na ordinariátní list, který ve svém úvodu nejprve představuje celou situaci, která se v Itálii odehrává, a následně se pak vyzvedá pontifikát papeže Pia IX., který přes svou otevřenost pro změny vedení církevního státu chce navázat a zůstat v Tradici církve. Vnímá, že papežský stát potřebuje reformu, ale nikoliv tak radikální, jak ji chtějí revolucionáři. Celý tento list reflektuje tento papežův postoj, kdy arcibiskup pražský ve sboru biskupů ukazuje příčiny nepokojů. Nakonec předkládá, že již nejde ani o řízení církevního státu, ale o samotného Svatého otce, který dal příčinu jednání odbojářů již před 13 lety, když odmítl vystoupit vojenským způsobem ke sjednocení italských království. Odtud tento list vychází a poukazuje na to, že všechno, co odbojáři uvádí jako příčinu svého jednání, je jen záminka k drancování a činění bezpráví. I z těchto důvodů jednomyslně arcibiskup s českými biskupy zakládají bratrstvo sv. Michaela, archanděla, aby se mnohá dobra kléru i věřících opět vyzvedla k upevnění katolické církve partikulárně i celosvětově se Svatým stolcem.

34 Helena ZBUDILOVÁ, Literatura jako klíč mysl otevírající, in: P. BAUMAN (ed.): Kritické a tvořivé myšlení: není to málo? Rozvoj myšlení ve filosofických, teologických, psychologických a pedagogických souvislostech. Č. Budějovice: TF JU, Centrum filozofie pro děti, 2013, s. 134-154, ISBN 978-80-7394-432-2.

Text se zabývá významem literatury v procesu utváření znalostní společnosti 21. století ve vztahu k rozvoji myšlení a se zaměřením na komunikativní dimenzi společnosti. Literatura představuje nejpřirozenější způsob, jak hledat smysl světa a sdílet jeho chápání. Literární zkušenost je chápána jako nezbytná součást vyspělého intelektu. Studie se zabývá v obecné rovině způsobem myšlení v literatuře, uchopuje literární text jako východisko rozvoje myšlení a soustřeďuje se na hledání literárního rozměru v souřadnicích tzv. multidimenzionálního myšlení postulovaného M. Lipmanem. Četba umělecké literatury a literární výchova je jedním z hlavních zdrojů vedoucích ke zkvalitnění kritického, tvořivého a angažovaného myšlení.

35 Ján Mišovič, K možnostem působení společenských věd s důrazem na sociologii. In. Látal, I.(ed.): Funkce a význam společenských věd. Divišov: Orego, 2013, s.60-69. ISBN 978-80-87528-15-0.

Příspěvek je zaměřen na vliv politiky na společenské vědy a jejich ontologické a epistemologické souvislosti Opírá se o aktuálně diskutované dimenze sociologie. profesionální, kritickou, expertní a veřejnou orientaci do akademické i neakademické oblasti..Připomíná úkol sociologie v dnešní době, obhajovat společnost zejména před komercionalizací a hlediskem trhu. Sociologie a další společenské vědy společenskou realitu nejen reflektují, ale aktivně se mohou podílel i na jejím utváření.
36 Martin WEIS, Ideologické zneužití odkazu svatých Cyrila a Metoděje komunistickým režimem v padesátých letech 20. století ve světle archivních materiálů jihočeského regionu na příkladu „akce Velehrad“ in: Anton KONEČNÝ (ed.): Cyrilometodská tradícia v cirkevnej, kultúrnej a spoločenskej oblasti. Košice: Teologická fakulta v Košiciach, Ekumenické spoločenstvo v Košiciach, Mesto Košice, 2013, s. 73-80, ISBN 978-80-7165-924-2.
Text je do formy studie upravený konferenční příspěvek, který zazněl na mezinárodní ekumenické konferenci v Košicích dne 3. května 2013. Autor ve svém příspěvku poukazuje na jednu z forem ideologického boje komunistického režimu proti křesťanským církvím v Československu a to na zneužívání odkazu velkých postav národních a křesťanských dějin. Na archivních materiálech z jihočeského regionu konkrétně dokumentuje zneužití tradiční cyrilometodějské pouti v roce 1950. Odkaz svatých věrozvěstů Cyrila a Metoděje v plánované „akci Velehrad“ měl posloužit k propagandě tzv. „světového mírového soužití“ a k založení kněžského prorežimního združení MHKD.
37 Rudolf SVOBODA – Soňa KAMENOVÁ – Radka NOVOTNÁ, The Life And Theological Work of Jan Valerián Jirsík – Actual State of Research Issue, Notitiae historiae ecclesiasticae 1/2013, s. 15-19, ISSN 1338-9572.

Studie se věnuje akutálnímu stavu výzkumu týkající se jedné z nejvýznamnějších postav českého náboženského života devatenáctého století Jana Valeriána Jirsíka (1798-1883). V současné době není k dispozici monografie reflektující aktuální badatelské přístupy. Jirsík se zapsal do dějin především jako teolog, českobudějovický biskup, podporovatel vzdělanosti a obhájce českých národních zájmů v národnostně smíšené habsburské monarchii své doby. Studie shrnuje nejen aktuální problematiku, ale naznačuje také směry budoucího bádání. Zejména ukazuje, že budou muset být provedena zkoumání pramenů v zahraničních a domácích archivech, dále také vydaných děl uložených v odborných knihovnách.
Studie je dílčím výstupem z projektu Grantové agentury Jihočeské univerzity „Tradice, proměny tradice, setkání tradic. Příspěvek k poznání dynamiky tradice“.
38 Rudolf SVOBODA, Vývoj církevní správy ve středověku na příkladu jižních Čech a královského města České Budějovice, in: Cyril Hišem (ed.), Dějiny církvi v stredoveku, Prešov: M. Vaško, 2013, s. 111-120, ISBN 978-80-7165-918-1.

Studie se zabývá vývojem církevní správy ve středověku, který ukazuje na příkladu jižních Čech. Ve své první části se zabývá vývojem církevní správy od devátého do třináctého století, ve kterém bylo v jižních Čechách založeno královské město České Budějovice. Následně pojednává o vývoji města a samozřejmě i zdejší církevní správy až do počátku novověku s výhledem k založení českobudějovického biskupství. Vývoj církevní správy se snaží zasadit do obecnějších historických souvislostí a kontextů.
39 Rudolf SVOBODA, Josef Hlouch a Katolická akce, Studia theologica, roč. 15, č. 3/2013, s. 184-196, ISSN 1212-8570.

Studie pojednává o příspěvku Josefa Hloucha ke Katolické akci. V první část nejprve přibližuje kontext založení a rozvoje Katolické akce od roku 1922, dále zavádění Katolické akce v Československu po roce 1927. Ve druhé části pak ukazuje podrobnosti o počátcích Katolické akce v olomoucké arcidiecézi ve třicátých letech minulého století a přibližuje příspěvek Josefa Hloucha na kurzu o Katolické akci pro kněze v roce 1936. V závěru pak studie zařazuje Hloucha ke generaci kněží, kteří se přikláněli k intenzivnějšímu pastoračnímu působení jako ke způsobu řešení náboženských otázek. Je také představen jako teolog formovaný myšlenkami Katolické akce.
40 Martin WEIS, Zásahy státní moci proti českobudějovickému biskupu Hlouchovi, in: Revue církevního práva 56, roč. XIX., č.3/2013, s. 33-46, ISSN 1211-1635.

Studie přibližuje jednu z temných kapitol vztahu státu a církve v Československu v letech 1950 – 1952 na příkladu zásahů státní moci do pravomocí diecézního biskupa Josefa Hloucha. Mimo jiné se zaobírá problematikou jurisdikce pro státem dosazeného generálního vikáře Josefa Buchtu dle norem tehdy platného církevního práva CIC 1917. P. Josef Buchta sice „navenek“ vystupoval jako generální vikář, ale jak dokazuje dosud nepublikovaný archivní materiál, jurisdikci obdržel od diecézního biskupa Josefa Hloucha jako každý diecézní kněz. Biskup Josef Hlouch měl v úmyslu jej pouze navenek pověřovat nějakými nedůležitými funkcemi a tak mu měl zůstat pouze „prázdný titul generálního vikáře udělený státem“.

41 Stanislav PŘIBYL, Zwei offene Fragen der staatskirchenrechtlichen Entwicklung in der Slowakei, in: Wilhelm REES, Maria ROCA, Balász SCHANDA,Neuere Entwicklungen im Religionsrecht europäischer Staaten, Duncker & Humblot, Berlin, s. 489 – 498, ISSN 0929 - 0680, ISBN 978-3-428-14161-6.

Slovenská republika stanoví mimořádně vysoký cenzus minimálně dvaceti tisíc osob, jež mohou žádat o oficiální uznání nové církve nebo náboženské společnosti. Zákon byl proto obcházen a jeho širokým výkladem došlo k uznání Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů (mormonů) a stoupenců báhájského náboženství. Novela zpřísnila aplikaci zákona a takto ztížený přístup nových církví k registraci je v současnosti předmětem kritiky. Na Slovensku rovněž nedošlo k dovršení konkordátního procesu, protože zejména návrh dílčí smlouvy se Svatým stolcem o výhradě svědomí je předmětem bouřlivých společenských a politických diskusí.
42 Martin WEIS, Hofschule von Karl dem Großen. Eine Sonde in die Geschichte der mittelalterlichen Pädagogik und Ausbildung. Theologos. Theological Revue, roč. 15, č. 2/2013, s. 7-20, ISSN 1335-5570

Období vlády Karla Velikého na počátku středověku se stalo skutečným světlem v temnotách. Historici vesměs udávají, že po dlouhém období rozvratu a válek teprve Karel Veliký úspěšně spojil pod svým žezlem římské a germánské národy. Tato studie, která přibližuje dvorskou školu Karla Velikého a okruh učenců kteří na ní působili, je sondou do problematiky formování křesťanské pedagogiky a vzdělanosti v jednom z největších údobí dějin Evropy. Na základě odborné literatury a tištěných pramenů tak připomíná, že za vlády Karla Velikého dochází i k nebývalému rozkvětu kulturního života, takovému, že se hovoří o renesanci tj. vzkříšení ve smyslu obnovení, zašlé antické kultury a vzdělanosti.
43 Martin WEIS, Biskup Josef Hlouch známý i neznámý. Studia theologica 15, č. 3, 2013, s. 150-167, ISSN 1212-8570

V roce 2012 jsme si připomínali 110. výročí narození a 40. výročí úmr­tí devátého českobudějovického biskupa Josefa Hloucha. Českobudějo­vická diecéze tento rok vyhlásila za „Rok Biskupa Hloucha“, který se započal 25. března 2012 a byl ukončen 9. června 2013. Teologická fakulta Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích se také zapojila do oslav tohoto roku a uspořádala ve spolupráci s Biskupstvím českobudějovic­kým ve středu 24. dubna 2013 sympozium „Život a dílo biskupa Josefa Hloucha a jeho poselství dnešku“. Tištěným výstupem z tohoto sympo­zia je tato studie, která si klade za cíl, jak již napo­vídá sám její název, odpovědět na otázku, co je o biskupu Hlouchovi již známo a co dosud ne. Studie je rozdělena do tří částí. V prvé přibližuje to, co již bylo o biskupu Hlouchovi napsáno a v druhé části představuje stručný průřez životem biskupa Josefa Hloucha. Třetí část pak poukazuje na bílá místa a výzvy pro badatele do budoucna. Tato studie je tak jakýmsi „uvedením do problematiky“ k dalším studiím, které z této konference jsou publikovány v časopisu Studia theologica.
44 Ján Mišovič, Dopad společenských faktorů na volný čas ve světle empirických výzkumů , in: Fázik, A.-Štemberk, J. (eds.): Aktuální problémy volného času cestovního ruchu. Praha:VŠO.2013,s.23-39, ISBN 978-80-96841-41-0.

Studie přibližuje výsledky sociologických šetření v ČR orientovaných na zjišťování volnočasových aktivit v letech 2005-2011. Začíná hodnocením možnosti při realizaci volného času, pokračuje analýzou zájmu věnovanému jednotlivým činnostem. Pozornost je rovněž věnovaná vlivu sociální příslušnosti na využití volného času.Závěr se soustřeďuje na výskyt nudy a její „zahánění“ v rámci některých věkových skupin.

45 Jakub SIROVÁTKA, Hledání skrytého Boha v díle Rainera Maria Rilka. AUC Theologica, roč. 3, č. 1/2013, s. 105-123, ISSN 1804-5588.

Studie se snaží osvětlit hledání Boha v díle německého básníka a pražského rodáka R. M. Rilka. Rilkovo neúnavné hledání Boha, který se mu jeví jako skrytý a zahalený temnotou, tvoří jakési basso continuo celého jeho díla a dalo by se shrnout do motta 'hledání bezprostředního vztahu'. Zásadní roli ve vztahu k Bohu hraje křesťanská tradice, ke které má Rilke silně ambivalentní vztah. Rilkův důraz na positivní vztah ke všemu pozemskému je chápáno jako pokus zasadit vše do většího celku a to i ve vztahu k nekonečnu.

Celý článek je možné přečíst si zde.
46 Martin KLAPETEK, Současná situace v Německu jako krize multikulturalismu? Axis Mundi. Bratislava: Slovenská spoločnosť pre štúdium náboženstiev, roč. 8,1/2013, s. 2-8, ISSN 1337-0626

V současném Německu se setkáváme s vnitropolitickými diskuzemi, které se dotýkají témat souvisejících s všeobecnou shodou ohledně budoucí podoby této země. Sem lze jistě zařadit i debatu týkající se limitů forem multikulturalismu. Vedle spolkové kancléřky Angely Merkelové, bývalého spolkového prezidenta Christiana Wulffa nebo bývalého člena představenstva Spolkové banky Thila Sarrazina se k této debatě na lokálních úrovních připojili i další představitelé politických, společenských či náboženských skupin (např. starosta berlínské čtvrti Neukölln Heinz Buschkowsky). S ohledem na historický vývoj migračních proudů druhé poloviny 20. století jsou klíčovými body těchto debat úspěchy a problémy spojené s integrací muslimů většinou tureckého původu. Situace v Německu není příkladem tzv. "krize multikulturalismu", ale jedná se o jeden z případů problémů s diskuzí, definicí a aplikováním sociální "integrace".
47 Vít ERBAN, Básnická kompozice Garyho Snydera „Hory a řeky bez konce“ jako literární krajinomalba: tvůrčí postupy, zdroje a inspirace. In: Malura, J. – Tomášek, M. (eds.): Krajina. Vytváření prostoru v literatuře a výtvarném umění. Ostrava: Filozofická fakulta Ostravské univerzity 2013, s. 292-313, ISBN 978-80-7464-176-3.

V básnické kompozici amerického básníka a esejisty Garyho Snydera (*1930) Hory a řeky bez konce z roku 1996 dochází k záměrné transpozici výtvarných a dramatických prostředků do podoby literární. Vzniká tak specifický literární útvar, který není pouhým „psaním o krajině“, nýbrž který se pokouší krajinu a prostor nechat přímo vyvstávat, vytvářet a evokovat. Základními inspiračními a tvůrčími zdroji tohoto postupu je tradiční čínská svitková krajinomalba, japonské rituální divadlo nó, ze západních vlivů pak básnické prostředky angloamerického imagismu první třetiny 20. století a původní techniky a postupy archaické ústní slovesnosti. Stěžejním motivem této básnické kompozice je pohyb – putování prostorem a časem, různými stavy vědomí a vrstvami mysli. Snyderovo dílo tak před čtenářem rozvíjí krajinu v mnohem širším významu, než jak tento pojem běžně vnímáme a používáme – krajinu neoddělitelnou od vnímajícího subjektu, krajinu zakoušející a reflektující sebe samu. Krajina zde není reprezentována jako to, co je kolem a vně nás, nýbrž jako to, co je součástí – spolutvůrcem i výtvorem – naší vnitřní zkušenosti. V nejobecnějším smyslu toto dílo ukazuje, že nejen výpůjčky mezi různými uměleckými žánry a tvůrčími médii, ale také mezi vzdálenými kulturami mají značný inspirativní potenciál a učí nás krajinu, prostor a naše místo v jejich rámci nahlížet zcela novým a netradičním způsobem.

48

Helena ZBUDILOVÁ, Spásná trýzeň – Miguel de Unamuno a nesmrtelnost. Studia Philosophica. Brno: Masarykova univerzita, roč. 60, č. 1/2013, s. 19-28, ISSN 1803-7445.


Studie se zabývá pojetím osobní nesmrtelnosti v díle španělského autora Miguela de Unamuna. Východiskem se stává Unamunův konkrétní člověk z „masa a krve“ a jeho autentická existence. Unamunův „hlad po nesmrtelnosti“ je inspirován konfrontací člověka s fenoménem smrti. Klíčem k autentickému bytí je pro Unamuna existenciální fenomén lidské bolesti a úzkosti, Bůh pak je dle něho ručitelem individuální nesmrtelnosti. Studie se zaměřuje na Unamunovo pojetí Boha v duchu panenteismu a španělského krausismu. Sleduje Unamunovy filozofické inspirační zdroje při řešení otázky nesmrtelnosti od Pýthagora po Platóna a utváření jeho názorů v polemice s myšlenkami zastánců neosobní nesmrtelnosti (např. s B. Spinozou). Jeho teologická argumentace se opírá zejména o dílo S. Kierkegaarda, o myšlenky sv. Pavla a španělských mystiků. Unamunovy filozofické myšlenky jsou čerpány zejména z jeho děl Tragický pocit života v lidech a v národech, Agónie křesťanství a Intimní deník. Součástí je i beletristická ilustrace autorových názorů zpracovaných v novele Svatý Manuel Dobrotivý, mučedník. V závěru je Unamuno zhodnocen jako autor „filozofující literatury“ a předchůdce existencialistické literatury filozoficky směřující ke křesťanskému personalismu.

49 Martin WEIS, Praktiken des kommunistischen Regimes in der Tschechoslowakei, Dike kai nomos. Quaderni di cultura giuridico-politica, n.5/2013, p. 47-61. (ISSN 2239-0529).

Studie vychází v italském vědeckém časopise, který se věnuje problematice právních a politických studií. Autor ve svém příspěvku dokumentuje zákeřné metody tzv. diktatury proletariátu v Československu padesátých let 20. století, kterými byly základní lidská práva a to včetně práva na stávku a práva shromažďovacího, brutálně pošlapávány. Studie je zpracována na základě dosud nepublikovaných archivních pramenů z archivních fondů Komunistické strany Československa.
50 Rudolf SVOBODA, Reaktion der Nichtkatholiken aus das erste Vatikanische Konzil in Budweis 1869-1870. Theologos. Theological Revue, roč. 15, č. 1/2013, s. 63-74. ISSN 1335-5570.

První vatikánský koncil, který se konal v letech 1869-1870, byl jednou z největších událostí druhé poloviny devatenáctého století. Jeho průběh a výsledky jsou stále znovu a znovu reflektovány historiky i teology. Cílem studie je ukázat, jaký vliv měl průběh a výsledky koncilu na společenský život v Českých Budějovicích, a to především na otázku náboženské svobody, jež byla tématem velmi citlivým zvláště u menšinové skupiny místních nekatolíků.

51 Michal Opatrný, Pastorace přítomností v prostředí pohanství a nevíry, Studia theologica 15, č. 1 [51], 2013, s. 157-181, ISSN 1212-8570.

Předkládána studie se zabývá teologickým a sociologickým pohledem na současnou náboženskou situaci v Česku. Na základě chápání pojmu diaspora Rolfem Zerfaßem pak studie načrtává základní kontury tzv. pastoraci přítomností v prostředí nevíry, areligiozity a náboženského indiferentismu.

53 Helena ZBUDILOVÁ, Kainovský úděl a Unamunova existenciální tvorba. Verba Theologica. Katolícka univerzita v Ružomberku, Teologická fakulta: Verbum, roč. XII, č. 1/2013, s. 47-58, ISSN 1336-1635.

Cílem studie je zobrazení člověka a jeho autentického bytí z pohledu španělského filozofa a spisovatele Miguela de Unamuna (1864–1936), který dosud není v českém kulturním prostředí příliš znám. Tímto předchůdcem evropského filozofického a literárního existencialismu je bytí nazíráno jako personální a ve vztahu k jeho možné transcendenci. Studie vychází z Unamunových filozofických úvah o konkrétním člověku a způsobu bytí konkrétního jedince v existenciální krizi. Zaměřuje se na analýzu Unamunova pojetí archetypální postavy novodobého Kaina (v širším slova smyslu i životních perspektiv tzv. kainovské civilizace) tak, jak jej zpodobnil v románu Ábel Sánchez (1917, č. 1928, 1988). Studie směřuje k zachycení Unamunova osobitého pojetí kainovského údělu v souřadnicích existenciální volby.


Odborné studie 2012

60 Helena ZBUDILOVÁ, Typologie Payróových postav. XXIV. Ročenka Kruhu moderních filologů. Praha: KMF a Ústav germánských studií FF UK, 2012, s. 25-32, ISSN 0577-3768.

Studie se zabývá Payróem jako pokračovatelem gaučovské literární tradice. Jejím cílem je definovat tzv. payróovskou literární postavu jako zvláštní modifikaci argentinského gaučismu, prolnutou prvky španělského a hispanoamerického pikarismu, a představit její typologii. Postava jako fiktivní subjekt je nahlížena prizmatem teorie postav literární teoretičky D. Hodrové, jež ji definuje jako dynamickou složku textu. Payróovy postavy jsou chápány jako konvergence či průsečík dvou odlišných typů. Payró je prvním argentinským spisovatelem, který zasazuje gauča do městského prostředí a vztahuje jej k politickému dění. Autor v rámci poznání racionálního rezignoval na poznání magické, z jehož zorného úhlu přitahuje gaučo jako víceméně problematická postava moderní laplatskou literaturu 20. století.
61 Helena ZBUDILOVÁ, Eticko-náboženský apel Unamunova quijotismu. Caritas et Veritas. České Budějovice: Teologická fakulta, roč. 2, č. 2/2012, s.33-40, ISSN 1805-0948.

Studie se zabývá problematikou quijotismu jako alternativní filozofie života a španělského náboženství v pojetí španělského spisovatele a filozofa Miguela de Unamuna (1864-1936) a pohledem eticko-náboženského odkazu tohoto učení pro současnost. Vedle autorových filozofických a náboženských východisek je Unamunův quijotismus zasazen do historického kontextu vývoje španělského filozofického myšlení spolu se zachycením proměn autorova osobního vztahu ke sledovanému tématu a s průlomovým rokem 1905, kdy poprvé publikoval zásadní esej La vida de don Quijote y Sancho. Studie obsahuje detailní unamunovskou interpretaci postavy dona Quijota a její vnoření do eticko-filozofického rámce učení S. Kierkegaarda (1815-1855), autorova „duchovního bratra“. Zabývá se mimo jiné srovnáním rytířů víry Abrahama a Quijota a aplikací Kierkegaardova učení o třech stádiích existence na postavu dona Quijota. Samotný Unamunův quijotismus je posléze srovnáván s Kierkegaardovým pojetím tzv. religiozity A. Závěr studie je věnován kritickému zhodnocení quijotismu z hlediska jeho aktuálního přínosu pro oblast etiky a náboženství.
62 Stanislav PŘIBYL, Garanzie giuridiche dell´ecumenismo nella Repubblica Ceca, Acta Universitatis Palackianae Olomucensis, Theologica Olomucensia, vol. 13, 2012, s. 5-25, ISSN 1212-9038.

Článek představuje normy partikulárního kanonického práva týkající se ekumenických vztahů, zejména v oblasti svátostného společenství katolíků s křesťany jiných denominací. Autor charakterizuje nejdůležitější církve, které působí na území České republiky. Těmi jsou - vedle nejpočetnější katolické církve - Církev českobratrská evangelická a Církev československá husitská. Mezi katolickou církví a oběma těmito církvemi bylo dosaženo dohod o vzájemném uznávání křtu. Česká biskupská konference navíc vydala normy o možnostech společenství ve svátostech. Tyto právní úpravy slouží rozvoji a prohloubení ekumenických vztahů mezi církvemi, tak potřebných v sekularizované české společnosti.
63 Daniel HEIDER, „Problematika univerzálií v první a druhé scholastice“, Studia Neoaristotelica, Univerzálie ve scholastice, Supplement I, TF JU, České Budějovice, 2012, 11–31. ISSN 1214-8407 (print), ISSN 1804-6843 (online).

Článek pojednává o genezi problému obecných pojmů v první a druhé scholastice. Vedle popisu jednotlivých historických fází řešení otázky předkládá přehled všech dílčích otázek traktovaných v rámci širokého scholastického tématu univerzálií.
64 Daniel HEIDER, „Teorie společné přirozenosti ve druhé scholastice“, Studia Neoaristotelica, Univerzálie ve scholastice, Supplement I, TF JU, České Budějovice, 2012, 208–233, ISSN 1214-8407 (print), ISSN 1804-6843 (online).

Článek pojednává o tématu společné přirozenosti u tří autorů tzv. druhé scholastiky, jmenovitě jezuity Pedra Hurtada de Mendozy, dominikána Jana od sv. Tomáše a scotisty Bartoloměje Mastria. Pozornost je věnována především jejich interpretaci známého Avicennova výroku, podle něhož k přirozenosti jako takové patří pouze tzv. kviditativní predikáty.
65 Martin KLAPETEK, Czy nowoczesna islamska architektura jest częścią europejskiej przestrzeni publicznej? Nomos: Kwartalnik religioznawczy, Krakow: Instytut Religioznawstwa Uniwersytetu Jagiellońskiego, 2012, č. 77, s. 98-103, ISSN 1230-7858.

Článek se pokouší odpovědět na otázku, zda výstavba mešit v Evropě (např. v Německu, Rakousku a Švýcarsku) je viditelným znamením emancipaci muslimských náboženských obcí. Na mnoha místech v Evropě (např. Švýcarsko) budování mešit vytváří sociální napětí a negativní reakce u většinově nemuslimské společnosti. Výsledné architektonické řešení mešity ovlivňuje veřejný prostor. Stejně tak napětí ukazuje, jak může být proces integrace složitý pro obě strany. Volby forem budov inspirovaných kulturním prostředí přistěhovalců nebo současných obecných trendů v architektuře mnohdy vyjadřují stupeň integrace muslimských komunit do západních společností. Důležitou součástí tohoto článku je otázka zachování a transformace evropské muslimské identity ve smyslu forem integrace/izolace do/od evropských společností.

66 Petr BAUMAN, Současné podoby pedagogiky volného času, Pedagogika, roč. 62, č. 4, 2012, s. 404–425.

Stať mapuje současné perspektivy vymezující oblast v českém prostředí označovanou jako pedagogika volného času, a to se zvláštním zřetelem k pojetím vyvíjejícím se v anglicky mluvících zemích (zejm. Velká Británie a USA). Ukazuje se, že podrobnější zkoumání anglosaských konceptů leisure studies, leisure sciences, leisure education aj. má význam nejen z hlediska oborové terminologie, ale vede také k reflexi současného vymezení pedagogiky volného času v České republice a na Slovensku a k reflexi aktuálního vývoje teto disciplíny v souvislosti s proměnami německé Freizeitpädagogik.
67 Daniel HEIDER, „Filip Fabri O.F.M. Conv. (1564–1630) o společné přirozenosti ve Philosophia naturalis (1602) a kritická odpověď Bartoloměje Mastria O.F.M. Conv. (1602–1673)“, in Františkánský kontext teologického a filosofického myšlení (Europaeana Pragensia 5 – Historia Franciscana IV.), P. Hlaváček et al. (ed.), FF UK & Filosofia, Praha, 2012, 114–129, ISBN (FF UK) 978-80-7308-436-3, ISBN (Filosofia) 978-80-7007-383-4.

Příspěvek pojednává o teorii společné přirozenosti italského scotisty Filipa Fabri, jehož interpretaci Scotova učení lze považovat za ultrarealistický výklad. Současně autor představuje také umírněně-realistickou kritiku této koncepce z pera Bartoloměje Mastria.
68 Daniel HEIDER, „John Poinsot (1589–1644) on the Universale Materialiter Sumptum: A Dual Viewpoint“, The Modern Schoolman 89/1–2, January and April 2012, 45–61, ISSN 0026-8402 (print), ISSN 2164-0726 (online).

Příspěvek se zabývá Poinsotovou ontologií univerzálií, která je předložena nejen v jeho Materiální logice, ale jako zdánlivě odlišnou teorii také v části Přírodní filosofie Tomistického filosofického kurzu. Současně je zohledněno také Poinsotovo stanovisko v Teologickém kurzu. Autor ve studii představuje interpretaci, která harmonizuje obě zdánlivě odlišné pozice v otázce univerzálií nacházející v různých kontextech Poinsotova corpusu.

69 Jan SAMOHÝL, Stereotypy v židovsko-křesťanských vztazích, Studia theologica 47, 1/2012, Olomouc, s. 65-78, ISSN 1212-8570.

Cílem tohoto článku je poukázat na některé stereotypy v nahlížení na židovsko-křesťanské vztahy. Tato náboženství v dějinách prošla dramatickým a komplikovaným vývojem, a právě určité stereotypy v hodnocení vzájemných vztahů byly a zůstávají charakteristickým znakem v aktuálním uvažování o dialogu mezi židovstvím a křesťanstvím. Nejvlivnějším stereotypem je substituční teorie, která souvisí s úvahami o zavržení Izraele. Tyto teze opačně vedou k názorům, že po celé dějiny byli Židé permanentně pronásledováni, a to nejen z důvodů ideových, ale i ekonomických, kulturních a politických. Ve třetí části text stručně polemizuje se stereotypem o české společnosti jako nejateističtější v Evropě v kontextu židovsko-křesťanského dialogu.
70 Daniel D. NOVOTNÝ, Teorie obecnin Sebastiana Izquierdo (1601-1681), in: Univerzálie
ve scholastice (ed. Heider, D., Svoboda, D.), České Budějovice 2012, p. 258-277, ISBN 978-80-7394-371-4.

Sebastian Izquierdo SJ (1601-1681) je považován za jednoho barokních¨scholastických inovátorů s tendencemi k empiricismu. V této práci se podíváme na Izquierdovu teorii obecnin. Zaměříme se na analýzu této teorie obsaženou v Disputaci 17 Izquierdova stěžejního filosofického díla Pharus scientiarum (1659), jmenovitě na otázky probírané v kvestiích 4-6 a v "důsledcích" (*confectaria*): Co je to obecnost? (q4) Je nějaká obecnost nezávislá na činnosti intelektu? (q5) Jaký charakter má obecná jednota vytvořená intelektem? (q6).
71 Jorge J. E. GRACIA, Daniel D. NOVOTNÝ, Fundamentals in Suárez's metaphysics: transcendentals and categories, in: Interpreting Suárez: Critical Essays (ed. Daniel Schwartz), Cambridge 2012, p. 19-38, ISBN 978-0-521-50965-7.

V této kapitole zkoumáme Suárezovy názory na transcendentálie a kategorie, nakolik je vyložil ve svém nejvýznamnějším díle, *Metafyzických disputacích. V první části se věnujeme transcendentáliím, jmenovitě otázkám po tom, co jsou, po jejich identitě, počtu a řádu. V druhé části se věnujeme kategoriím, k otázce, co jsou, jaké jsou, jaký je jejich počet a jaké mají mezi sebou vztahy. Za třetí v krátkosti probíráme nereálné transcendentálie a kategorie.

72 Stanislav PŘIBYL, Der erste Kanon des Codex Iuris Canonici und seine rechtsgeschichtlichen Grundlagen, in: Journal on European Hirosty of Law, Vol. 3/2012, No. 2., p. 133-137.

Autor článku vykládá první ze šesti úvodních kánonů Kodexu kanonického práva z r. 1983. Dělení katolické církve na církev latinskou a církve východní má svůj dlouhý historický vývoj. Církev křesťanského Západu se pokoušela znovuobjevit jednotu, ztracenou na začátku druhého tisíciletí. V současné době existují dva druhy východních církví: Ty, které jsou sjednoceny s Římem jako hlavou církve, jejichž disciplína je tedy upravovaná Kodexem pro katolické východní církve, a ty, které jsou především pravoslavné. Podle této normy se Kodex týká pouze církve latinského obřadu a disciplíny. Tato právní úprava předpokládala budoucí vydání zvláštního Kodexu pro východní církve. Je zřejmé, že oba Kodexy obsahují normy platné pro obojí obřady, zvláště ty, které se týkají dogmatických zásad a přirozeného práva.
73 Stanislav PŘIBYL, Utváření biblického kánonu pohledem církevního práva, in: Revue církevního práva 52, č. 2/2012, s. 49-60.

Studie rozebírá proces utváření biblického kánonu z hlediska právně relevantní závaznosti. Nejprve poukazuje na rozmanitost používání pojmu „kánon“ a poté se věnuje východním církvím, které historicky oscilovaly mezi úzkým hebrejským kánonem a naopak velice širokým katalogem biblických spisů. Studie upozorňuje na diferenciaci závaznosti pramenů, z nichž se o utváření biblického kánonu dozvídáme, přičemž nejvyšší právní sílu na křesťanském Západě mělo rozhodnutí Tridentského koncilu, které do kánonu definitivně zahrnulo i tzv. deuterokanonické knihy.
74 Daniel D. NOVOTNÝ, Scholastic Debates about Beings of Reason and Contemporary Analytical Metaphysics, in: Metaphysics: Aristotelian, Scholastic, Analytic (ed. Novák, L., Novotný D. D., Svoboda D., Sousedík, P.), Frankfurt 2012, p. 27-47, ISBN 978-3868381467.

Na první pohled by se zdálo, že tradiční scholastické debaty o *entia rationis* ("pomyslných jsoucnech") mohou být snadno uvedena do dialogu s diskusemi o neexistujících objektech v současné analytické metafyzice. Ukazuje se však, že scholastické debaty o pomyslných jsoucnech jsou umístěny v naprosto odlišném ontologickém rámci či paradigmatu, takže uvést scholastické a analytické autory do společné diskuse o tomto tématu není triviální. Tento článek přispívá k vytvoření této společné diskuse tím, že popisuje ontologický rámec, který scholastické diskuse o pomyslných jsoucnech předpokládají, a dále identifikuje role, které v něm pomyslná jsoucna hrají.

75 Ludmila MUCHOVÁ - František ŠTĚCH, Mezi lidským a Božím: Udržitelnost křesťanské práce s mládeží v post-sekulární Evropě, Studia theologica 14,¨č. 3 [49] (2012): s. 1-12, ISSN 1212-8570.

Studie se pokouší nastínit základní teoretický rámec pro praxi nábožensky motivované práce s mládeží (youth ministry) z perspektivy fundamentální teologie a s využitím poznatků z oboru náboženské pedagogiky. Naše teze jsou založené na základním rozlišení mezi lidským a božím v kontextu současné společnosti, jejíž charakteristiku nepovažujeme za situaci zcela novou a jedinečnou. Toto naše přesvědčení jsme zakotvili paralelou mezi J. A. Komenským a Z. Baumanem. Výstupem této studie je nástin cesty k reflektované náboženské identitě člověka. Věříme, že naše návrhy mohou být užitečné pro výzkum i praxi na širokém poli „youth ministry“.
76 Adam Mackerle, Utrpení jako cesta k poznání Boha: K interpretaci knihy Jób, in Caritas et veritas, roč. 2, č. 1/2012, s. 27-38.

Předmětem studie je celá kniha Jób. Článek se zaměřuje na argumentace jednotlivých aktérů dramatu a na jejich vnímání hlavních problémů, kterým je kniha věnována: otázky utrpení, tázání po Bohu, smyslu celého stvoření a lidského života v něm. Upozorňuje na komplexnost pozic Jóba i jeho přátel, na jemné, avšak důležité nuance, které jsou v jejich argumentaci přítomné, a také na podstatu a důsledky Boží odpovědi Jóbovi v závěru rozhovorů. Všechny tři hlavní pozice a pohledy na svět, které jsou v knize přítomny – Jóbova, jeho přátel a Boží – jsou komplexní způsoby, jak nazírat svět a lidský život v něm. Obě „lidské“ pozice, Jóbova a jeho přátel, jsou podloženy mnoha pádnými argumenty a dnešní čtenáři této knihy je dobře znají. Autor knihy Jób v závěrečné Boží řeči neposkytuje jednoznačnou racionální odpověď na problém přítomnosti nespravedlnosti a utrpení ve světě, nýbrž vyzývá k opuštění Jóbovy sebestřednosti i racionální spekulace jeho přátel a k přijetí nového, otevřenějšího a pokornějšího postoje ke světu i k sobě samému.
77 Martin WEIS, Realisierung der Abschlüsse des II. Vatikanischen Konzils durch Josef Hlouch, Bischof von Budweis, Notitiae historiae ecclesiasticae, č. 1/2012, s. 26-36, ISSN 1338-9572.

V roce 2012 si připomínáme z celocírkevního hlediska zahájení II. Vatikánského koncilu od jehož zahájení uplynulo v listopadu  50 let. Dále si v roce 2012 připomínáme 110 výročí narození a 40 výročí úmrtí českobudějovického biskupa Josefa Hloucha. V internetových diskusích různých fór se relativně často objevuje šokující tvrzení, že bylo de facto dobře, když byla v době konání koncilu většina českých biskupů internována, neboť se tak nemohla „nakazit duchem koncilního modernismu“. Mezi těmi, kdo byl takto „ochráněn“ před „zhoubným působením koncilu“ je zmiňován i českobudějovický biskup Josef Hlouch. V této studii se proto na základě archivních dokumentů z jihočeského regionu poukazuje na skutečnost, jak se právě naopak českobudějovický biskup Josef Hlouch v období po svém návratu z internace do diecéze snažil v co nejširším možném záběru realizovat závěry koncilních dokumentů.
78 Helena ZBUDILOVÁ, Las adaptaciones de Cervantes en la literatura infantil y juvenil española y checa. Lenguaje y Textos. Revista de la Sociedad Española de Didáctica de la Lengua y la Literatura. N. 35. Barcelona: SEDDL, 2012s. 61-71, ISSN 1133-4770.

Studie se zabývá problémem adaptací klasických děl ve výuce cizího jazyka a kultury. Pojednává o integraci textu do didaktické činnosti a nahlíží na ni teoreticky i prakticky. Chápe text, předmět didaktiky, jako jeden z nejúčinnějších nástrojů při výuce cizího jazyka. Upřesňuje typy adaptací a zaměřuje se na adaptace Cervantesova díla ve španělské a české literatuře pro děti a mládež. Nabízí tak didaktický nástroj ve formě tří španělských a sedmi českých adaptací, které jsou detailně analyzovány.
79 Helena ZBUDILOVÁ, Un nuevo tipo del mundo posible fantástico, el modo anormal. Studia Romanistica, vol. 12, num.1. Ostrava: FF OU, 2012, s. 107-119, ISSN 1803-6406.

Studie se zabývá současným stavem výzkumu možných světů v literatuře. Vychází ze  sémanticko-strukturální teorie N. H. Traillové, kterou obohacuje o zcela nový, tzv. anormální modus. Představuje typologickou paletu modů v procesu proměny u vybraných španělských autorů. Rozšíření typologie lze aplikovat na literární texty z oblasti moderní fantastiky.

80 Helena ZBUDILOVÁ, Fikční světy fantastična. Nový anormální modus. Španělské fantastické povídky v proměnách modů. Bohemistika v edukačním procesu (Tradice, problémy, perspektivy) (Ed. Bína, D., Zelenka, M.), České Budějovice 2012, s. 44-55, ISBN 978-80-87510-07-0.

Studie se zabývá problematikou typologie fikčních světů, Vychází ze  sémanticko-strukturálního teoretického postulátu Nancy H. Traillové z roku 1996, který se z hlediska analýzy fantastična jeví jako nejvhodnější. Text rozebírá fantastické povídky vybraných španělských autorů v proměnách modů a vedle čtyř známých modů zavádí modus zcela nový, tzv. anormální, který byl vytvořen za účelem doplnění typologické palety modů. Rozšíření typologie není zamýšleno jen pro úzké teritorium povídek zejména J. M. Merina, ale mělo by se stát aplikovatelným na další literární texty z oblasti moderní fantastiky.
81 Helena ZBUDILOVÁ, Vybrané koncepty prostoru v literární vědě. Transformace spaciální empirie v tvorbě J. M. Merina. Kontexty literární vědy III. (Ed. Pospíšil, I., Zelenka, M.) Brno: Literárněvědná společnost AV ČR, Tribun EU, 2012, s. 9 – 31, ISBN 978-80-263-0315-2.

Studie se zabývá problematikou prostoru jako jedné ze základních kategorií literárního díla a zkoumá jeho vybrané aspekty z hlediska současné literární vědy. Soustřeďuje se na dva klíčové modely literární topologie: motiv-topos domu a cesty. Text přináší nový náhled na transformaci spaciální empirie v povídkové tvorbě španělského autora J. M. Merina.
82 Rudolf SVOBODA, Výchova a vzdělávání budoucích kněží v českobudějovické diecézi v první polovině devatenáctého století, Notitiae historiae ecclesiasticae č. 1/2012, s. 62-76, ISSN 1338-9572.

Tato studie se zabývá tématem výchovy, resp. spirituální formace, a vzdělávání budoucích kněží v českobudějovické diecézi v první polovině devatenáctého století. V této souvislosti se zaměřuje zejména na dobu působení druhého českobudějovického biskupa Arnošta Konstantina Růžičky, tj. na léta 1815-1845. Obecně se dá říci, že systém školství v Růžičkově době – a konkrétně i v českobudějovické diecézi – je výsledkem osvícenských reforem a josefinistické státní praxe v této oblasti. Již před jeho nástupem do úřadu existovala v jižních Čechách hierarchicky organizovaná veřejná školská správa, jejímž prostřednictvím stát uplatňoval svůj vliv na školy všech stupňů. Tento vliv však byl uplatňován v součinnosti s katolickou církví, která měla na starosti dohled nad fungováním nižšího školství, podobně působila i ve školství sekundárním, do kterého patřila zejména gymnázia. Nejinak tomu bylo i u vyššího školství. V letech 1803 a 1804 vznikly v Českých Budějovicích, které byly krajským městem, dvě vyšší školy – filosofické lyceum a teologické učiliště s biskupským kněžským seminářem – a to přímo z iniciativy prvního českobudějovického biskupa Jana Prokopa Schaaffgotsche. Jednalo o první a na dlouhou dobu jediné představitele vyššího školství na jihu Čech. Vysoká škola univerzitního typu se zde až do dvacátého století nenacházela.
83 Jindřich ŠRAJER, Etika a požadavek komplexnosti v sociální práci, Sociální práce/Sociálná práca, 3/2012, s. 81-88, ISSN 1213-6204.

Článek reflektuje význam etiky a požadavek komplexnosti v sociální práci, v návaznosti na úvahy francouzského filozofa Gillese Lipovetskeho o proměnách etického paradigmatu a na souvislostech etiky a zdraví. Zdůrazňuje přitom zvláště v etice sociální práce ne vždy doceňovaný význam individuálně etických motivací. Ty se ukazují v kontextu proměn etického paradigmatu jako oslabené. V důsledku toho se dovolává bližšího obsahového vymezení základního principu v sociální práci – pojmu lidské důstojnosti.
84 Martin KLAPETEK, Institutionalisierung des Islam in der Tschechischen Republik (1989-2005),Theologos - teologická revue, roč. 14, č. 2/2012, s. 7-20. ISSN 1335-5570.

Institucionalizace islámských organizací v České republice je příkladem hledání místa muslimů v jedné ze středoevropských společností. Kromě rozvoje náboženského života a vzdělávání patří k hlavním činnostem Islámské nadace v Praze a Islámská nadace v Brně i charitativní projekty. Vedle sociální pomoci a práce v uprchlických táborech je to i duchovní práce ve věznicích. Islámská komunita ve 20. století byla s ohledem na náboženský profil naší země vždy pouze okrajovou záležitostí. Po delší dobu se muslimové zaměřovali na právní uznání jejich existence ze strany státu. Česká společnost se na uznání islámských komunit ze strany státu dívá z různých důvodů se skepsí. Přes snahu představitelů muslimských institucí v Česku je tento proces dlouhodobou záležitostí, neboť obě strany musí nejprve získat přesnější představu o „partnerovi v dialogu“.
85 Adam MACKERLE, Johann Jahn, katolický biblista a orientalista doby osvícenství, Studia Theologica 48, č. 2/2012, s. 29-55.

Článek seznamuje čtenáře s vynikajícím katolickým rakouským biblistou a orientalistou Johanem Jahnem (1750-1816). Johann jahn se narodil na Moravě, přednášel Starý zákon a východní jazyky na vídeňské univerzitě a jako odborníka jej uznávali evropští katoličtí i protestantští teologové. Během svého života čelil útokům za strany několika maďarských teologů a nesnáze mu způsobily i nové školské reformy vyhlášené císaři Josefem II. a Františkem I. Svou odbornou i pedagogickou činností ovlivnil několik generací studentů biblické teologie v rakouské říši.

86 Roman MÍČKA, Expanze lidských práv ve světle sociálního učení církve, Revue církevního práva 52, č. 2/2012, s. 7-20, ISSN 1211-1635.

Studie se zabývá tématem krize koncepce lidských práv jak do jeho šíře, tak i zdůvodnění, rozlišuje mezi základními a sociálními právy – právy univerzálními a privilegii udělovanými ze strany států, přičemž kritizuje narůstání počtu lidských práv v současnosti a pokouší se téma uvést do souvislosti s pojmem lidských práv v sociálním učením církve.
87 Roman MÍČKA, Je možné zachránit princip subsidiarity? Studia theologica 48, roč. 14, č. 2/2012, s. 99-117, ISSN 1212-8570.

Studie se v reakci na kritické námitky Václava Klause v jeho knize Evropská integrace bez iluzí (2011) pokouší popsat dějinný a obsahový vývoj pojmu subsidiarity v rámci sociální nauky církve, popisuje jeho jednotlivé aspekty a souvislosti, způsoby užití v tradici sociálních encyklik a oblasti katolického sociálního myšlení. K závěru dospívá, že pojem subsidiarity je formálním principem, který bývá naplňován rozličnými obsahy a že jeho užívání v dokumentech EU a debatě o evropské integraci je problematické, přičemž navrhuje revitalizaci tohoto pojmu v duchu svobody a lidské důstojnosti a v duchu jeho interpretace Janem Pavlem II. a Benediktem XVI.
88 Muchová, L. Religiöse Bildung an Schulen in der Tschechischen Republik, in JÄGGLE, M. – ROTHGANGEL, M. – SCHLAG, T. (Hrsg.), Religiöse Bildung an Schulen in Europa. Teil 1: Mitteleuropa. Wien: Vienna University Press, 2012, s. 203-228, ISBN 978-3-8471-0076-8.

Studie podává systematické informace o kulturním kontextu, organizaci a principech výuky náboženství na základních školách v České republice, a to srovnatelným způsobem s dalšími pěti zeměmi ve střední Evropě (Rakousko, Německo, Švýcarsko, Slovensko, Slovinsko). Je součástí monografie kolektivu autorů z výše uvedených zemí. Je koncipována tak, aby umožňovala komparativní analýzy výuky náboženství v různých evropských zemích.

89 Michal OPATRNÝ, Christliche Gemeinden als Träger der Gemeinwesenarbeit, in Gemeindeentwicklung in Mittel- und Osteuropa: Pastoraltheologische Hefte: Eine Veröffentlichung des Post-Netzwerks der mittel- und osteuropäischen Pastoraltheologinnen und Pastoraltheologen, sv. 5, Gniezno: Gaudentinum, 2012, s. 21-31.

Studie reflektuje současnou pastorační praxi v pražské arcidiecézi, kdy jsou místo některých nových farností zřizována tzv. komunitní centra. Činnost a aktivity těchto center pak studie srovnává s konceptem komunitní práce jako metody sociální práce. Zohledňuje přitom dialog mezi praktickou teologií a sociální prácí nad tématem komunitní práce. Dochází tak ke zjištění, že tzv. komunitní centra v pražské arcidiecézi realizují komunitní práci jen ve velmi malé míře. Tato situace však má z pastoračního hlediska velmi zajímavý efekt, kdy snaha o realizaci komunitní práce ve svém důsledku přispívá především k rozvoji farnosti a v jejím rámci k realizaci eklesiologie v duchu II. vatikánského koncilu.


90 Michal OPATRNÝ, Teologická reflexe praxe: Ke vztahu praktické teologie a sociologie náboženství, Studia theologica 48, roč. 14, č. 2/2012, s. 74-98.

Studie reflektuje stávající podobu vztahu praktické teologie k sociologií náboženství, která je založena na koncepci vztahu teologie k jiným vědním oborům v dokumentech II. vatikánského koncilu. Zároveň zohledňuje i pohled sociologie náboženství na teologickou podobu reflexe religiozity a spirituality v sociologickém slova smyslu. V závěru se pak studie pokouší při zohlednění postoje sociologie náboženství k reflexi religiozity a spirituality v jiných oborech a při zohlednění nauky II. vatikánského koncilu o inspiraci teologie v jiných vědních oborech a o autonomii pozemských skutečností revidovat stávající podoby vztahu praktické teologie k sociologii náboženství.
91 Michal OPATRNÝ, Die Religionssituation in Tschechien im Blick der Praktischen Theologie und Religionssoziologie, in Theologie der Gegenwart 4/2012, roč. 55, s. 298-307.

Studie srovnává reflexi náboženské situace v Česku z hlediska české teologie a české sociologie náboženství. Díky tomuto srovnání je možné poukázat na určité nedostatky domácí teologické reflexe náboženské situace v Česku a narýsovat některé základní črty pastorační práce v kontextu stávající situace.
92 Daniel HEIDER (Guest editor), The Modern Schoolman, vol. 89, number 1–2, Special Issue: „The Variety of Second Scholasticism“, January and April 2012, 115 s. ISSN 0026-8402 (Print), ISSN 2164-0726 (Online).

Speciální číslo „The Variety of Second Scholasticism“ časopisu The Modern Schoolman, vydávané na jezuitské St. Louis University, se skládá z pěti příspěvků, které se věnují autorům tzv. druhé scholastiky. Vedle editorialu „The Variety of Second Scholasticism: Introduction“ (Daniel Heider) toto číslo obsahuje pět studií dokládajících jak tématickou, doktrinální, tak geografickou pestrost raně novověké scholastiky (dva příspěvky se zabývají autory, kteří náleží k tzv. post-koloniální latinsko-americké scholastice). Jde o příspěvky „Second-Scholastic Philosophy of Economics: Tomás Mercado’s Theory of Just Price“ (Alfredo Culleton), „Rodrigo de Arriaga on Relations“ (Sydney Penner), John Poinsot (1589–1644) on the Universale Materialiter Sumptum: A Dual Viewpoint (Daniel Heider), Alfonso Briceño (1587–1668) and the Controversiae on John Duns Scotus’s Philosophical Theology: The Case of Infinity (Roberto Hofmeister Pich), McCaghwell’s Reading of Scotus’s De Anima (1639): A Case of Plagiarism? (Anna Tropia).
93 Martin WEIS, Josef Hlouch - Zeugnis des Märtyrers im Spiegel der Archivdokumente, Theologos, Theological revue, roč. 14, č. 1/2012, s. 55-66, ISSN 1335-5570.

Autor ve své studii představuje profil statečného českobudějovického biskupa Josefa Hloucha, a to jako neohroženého bojovníka za práva církve a zároveň milovaného pastýře svého lidu. Skrze neúprosnou řeč archivních dokumentů tak studie přibližuje prvá léta biskupa Hloucha po nastoupení do biskupského úřadu, a po únoru 1948 narůstající konflikty s komunistickou státní správou, které vedly až k internaci a odstranění biskupa z diecéze. Dále studie přibližuje rok 1968, který přinesl radostný okamžik návratu biskupa na jeho biskupský stolec. Závěr studie patří tvrdým rokům tzv. „normalizace“, kdy roku 1972 biskup Hlouch jako nekrvavý mučedník opouští tento svět doprovázen vzpomínkami a modlitbami věřících.
94 Martin WEIS, Jaroslav Kadlec: ein Historiker, der seine Heimat und Kirche liebte, HLK – Neue Folge, roč. 29, č. 108, 2012, vyd. Flacius Verlag Fürth/Bayern, s. 49-56, ISSN 0724-7600.

Tato studie si klade za cíl, při příležitosti stého výročí narození, přiblížit důležité okamžiky z  života a díla význačného českého církevního historika Jaroslava Kadlece. Činí tak v kontextu dějin bouřlivého 20.století a to skrze řeč archivních dokumentů. Vždyť život historika Jaroslava Kadlece byl neblaze poznamenán jak nacistickou, tak i komunistickou diktaturou. Přestože byl perzekuován, nikdy nezatrpkl a hleděl pln naděje a životního optimismu vstříc budoucnosti. Emeritní pražský arcibiskup, kardinál Miloslav Vlk uvedl, že je nutné se dívat skrze zkoumání historie do budoucnosti a že k tomu slouží práce historiků, kteří dokáží vřadit historická fakta do hluboké logiky smyslu lidských dějin. Mezi takové historiky prof. Jaroslav Kadlec bezesporu patřil. Jeho monografie a studie byly ve své době čteny nejenom v Čechách, ale i na Slovensku a dodnes jsou stále aktuální, jak v této studii Martin Weis ukazuje.

95 Martin WEIS, Karel Statečný v letech 1890-1924, Studia theologica 48, roč. 14, č. 2/2012, s. 56-74, ISSN 1212-8570.

V srpnu roku 2012 jsme si připomínali 85 výročí úmrtí profesora Karla Statečného, který byl bezesporu jednou z výrazných postav na počátku dějin Církve československé a pilířem tehdejší Husitské bohoslovecké fakulty. V této studii církevní historik Martin Weis představuje na základě dosud nepublikovaných archivních pramenů životní dráhu Karla Statečného v letech 1890 – 1924, tedy od mládí, studií v kněžském semináři, přes profesorské působení až po jeho odchod z řad katolické církve. Studie tak zaplňuje jedno z dosud bílých míst církevních dějin, neboť historici až dosud věnovali téměř výhradně svou pozornost při zkoumání postavy Karla Statečného jeho působení až od okamžiku vstupu do Československé církve.
96 Michal OPATRNÝ, Právo člověka na nedokonalost jako příspěvek křesťanství k lidským právům, in Lenka Rosková (ed.), Lidská práva v proměnách času, České Budějovice: ZSF JU, 2012, s. 145-151.

Studie reflektuje skutečnost, že se přes nepochybné ambivalence v historii vztahu křesťanství k lidským právům postupně ukazuje, že do debaty o lidských právech může křesťanství přispět i zcela novou kategorií, totiž právem člověka na nedokonalost. Lidská nedokonalost je tak výzvou ke komplexnímu přístupu v pomáhajících profesích, jehož příkladem může být tzv. sociální pastorace koncipovaná Hermannem Steinkampem.
97 Martin GRONES, Projev kardinála Schwarzenberga na I. vatikánském koncilu z 18. května 1870, ve kterém reflektuje starokřesťanské dějiny prvních třech století, in: Cyril Hišem (ed.), Dejiny cirkvi v staroveku, Prešov: M. Vaško, 2012, s. 60-64.

V této krátké studii květnové řeči kardinála Schwarzenberga můžeme nalézt několik podnětů, které se ubírají k základům či kořenům apoštolského nebo potažmo církevního dialogu. Vybrané odstavce koncilní řeči chtějí kroky čtenáře nasměrovat k prvotní církvi, která soudobé těžkosti v otázkách víry řešila ve sboru apoštolů, kde apoštol Petr nesl výsadu Primátu, ale zároveň byl zahrnut spolubratry, svědky Kristova vzkříšení. Kardinál Schwarzenberg při své úvaze tak chce vyzvednout, jak po celá staletí tento Primát v plnosti dostatečně napomáhal utvářet nauku celé církve v souladu /v jednomyslnosti/ celého sboru. V celém kontextu, kardinálovy řeči, lze říci, že arcibiskup pražský se zaobírá na koncilu pouze osobní stránkou lidského života nástupce sv. Petra. S jeho obtížemi ve schopnosti člověka poznávat, vytvářet si úsudek či učená pravidla. Což však – s odstupem času – můžeme říci je to, že první vatikánský koncil ve své majoritě, také jednal o osobním charakteru poznání, ale s tou perspektivou, kterou bychom dnes u papeže potvrdili jako „ztělesněním Tradice“. Což znamená, že na jedné straně je vyzvedána lidská osoba papeže, ale zároveň je zahrnuta sborem biskupů, kteří ze zkušenosti osobní víry a Tradice církve, Kristovo stádce spravují a tak ji činní neomylnou.
98 Martin GRONES, Mládí Bedřicha kardinála Schwarzenberga, in: Notitiae historiae ecclesiasticae 2/2012, s. 32-39.

Studie hovoří o mládí Bedřicha kardinála Schwarzenberga a je rozdělena do tří částí. První část nás provází dětstvím stráveným bez jeho matky, kterou nahrazuje jeho teta Eleonora svým vyučováním a vypravováním o jeho matce, ale především mu jeho matku nahrazuje. Později se ukazuje, že bylo pro kardinála toto prostředí nenahraditelné.
V druhé části zaujímá jedinečné místo jeho otec, který je moudrý a laskavý životní rádce při výběru jeho studií. Jeho otec mu ukazuje životní skutečnosti ve volbě učitelského vzdělávání a duchovního, který mu otevře jinou volbu životní cesty.
Třetí část životní cesty mladého knížete je směr studií a celý jeho život směřující k jeho duchovnímu poslání. Kardinál Bedřich Schwarzenberg se utváří formou kněžství, které není založené na šlechtické tradici, ale na výběru své svědomitosti a zodpovědnosti za svůj život před Bohem.

99 Rudolf SVOBODA, Patrimonium pauperum. Sonda do problematiky křesťanské sociální a charitativní práce ve starověku, in: Cyril Hišem (ed.), Dejiny cirkvi v staroveku, Prešov: M. Vaško, 2012, s. 172-175.

V této krátké studii bych se chtěl alespoň ve stručnosti zabývat inspiracemi, které přináší křesťansky motivovaná sociální a charitativní práce pro současnost. Nejprve stručně zmíním problematiku starosti o druhé v prvotní církvi v čase pronásledování i po konstantinovském obratu. Následně se budu věnovat významné osobnosti papeže Řehoře I. Velikého a jeho koncepci pomoci potřebným. V závěrečné části se pokusím představenou problematiku aktualizovat pro dnešní dobu.
100 Ivo PROKOP, Českobudějovický biskup Martin Josef Říha – Odraz jeho myšlenek a činnosti v pastýřských listech a zprávách o stavu diecéze, Notitiae historiae ecclesiasticae 2/2012, s. 40-57.


Studie je věnována osobnosti šestého českobudějovického biskupa Martina Říhy (1839-1907). V období jeho správy diecéze (1885-1907) proběhlo v tehdejší společnosti, stejně jako v katolické církvi, mnoho významných událostí a změn, na kterých se osobně aktivně podílel. Na základě rozboru pastýřských listů publikovaných Josefem Martinem Říhou v Ordinariátním listu Budějovické diecéze v létech 1885 – 1907 a zpráv o stavu diecéze zasílaných biskupem do Říma bylo zkoumáno, jak se dobový společenský a teologický kvas odrážel v myšlení a jednání tohoto vysokého církevního činitele. Klade se zde též otázka, kam jej zařadit v rámci tehdejšího katolického episkopátu a jak reagoval na nové teologické proudy, jak se vyrovnával s naléhavou sociální otázkou i s problematikou národnostních konfliktů mezi česky a německy hovořícími obyvateli diecéze.

Na základě zkoumaného materiálu vystupuje obraz svědomitého, hluboce zbožného a vzdělaného duchovního pastýře, ukotveného v tradičních hodnotách. Hrozil se národnostní řevnivosti a národnostních třenic. Aktuální problémy Říha řešil a reflektoval natolik, nakolik narušovaly křesťanský život a pokojné soužití, obracel se k pozitivním hodnotám. Byl mu cizí boj za převratné ideje a myšlenky, průraznost a novátorství. Byla pro něj příznačná umírněnost, konzervativnost a důraz tradici, vazba ke kraji a k jeho světcům.

Říhova osobnost spadá do 19. století, je ovšem modelována ještě doznívající a hluboko zakořeněnou barokní zbožností a zemským patriotismem, respektem k duchovním i světským autoritám, ale i umírněným osvícenstvím s důrazem na morálně kvalitní život kléru i věřících, pečlivou a zodpovědnou duchovní správu a osvětu mezi věřícími i na praktické projevy křesťanství jako charita. Byl pastýřem náležejícím odcházejícímu 19. století a ve změnách století nastávajícího viděl spíše ohrožení než nové šance.
101 Ivo PROKOP, Svatý Martin Tourský z pohledu teologa Martina Josefa Říhy, in: Cyril Hišem (ed.), Dejiny cirkvi v staroveku, Prešov: M. Vaško, 2012, s. 151-156.

Příspěvek se zabývá téměř zapomenutou knihou teologa a pozdějšího českobudějovického biskupa Martina Josefa Říhy Život sv. Martina Turonského, starověká úcta jeho v Církvi sv. vůbec, a ve vlastech česko-slovanských zvlášť. Autor, původem z jižních Čech, byl v době sepsání knihy (1878) katolickým knězem, doktorem teologie a profesorem na českobudějovickém diecézním teologickém institutu. Jeho spis pojednává o životě a posmrtné úctě biskupa a katolického světce čtvrtého století Martina z Toursu. Jedná se první dílo na toto téma v českém prostředí kladoucí si vědecké ambice. Pro svou práci využil autor velké množství cizojazyčné literatury jak současné tak i ze 17. a 18. století. Jeho hlavními prameny byly spisy antického autora Sulpicia Severa, obsáhlá francouzská příručka Louise-Sébastiena de Tillemonta Memoires pour servir a l´histoire ecclesiastique z let 1693 – 1712 a spis abbé Achille Dupuye Histoire de Saint Martin éveque de Tours, zveřejněný r. 1865. Vlastním cenným přínosem Martina Říhy je závěrečná část knihy, pojednávající o kultu sv. Martina v Čechách, na Moravě, jakož i v Polsku a Uhrách.
Autor do jisté míry přizpůsobil osobnost sv. Martina ideálu biskupa 19. století, zdůraznil jeho vzdělanost a charitativní činnost a potlačil z jeho života to, co by mohlo být pro čtenáře nepochopitelné či pohoršující. Kniha měla za účel obnovit bývalou úctu k sv. Martinovi i dalším světcům, což autor považoval za důležité pro další budoucnost národa. Spis, určený nejspíše především kazatelům a katechetům, je svědectvím o kvalitní české teologické produkci vznikající mimo tradiční centra vzdělanosti i o samotném Martinu Říhovi a jeho době. Kniha obdržela pochvalnou recenzi v Časopisu katolického duchovenstva v roce 1878.
   
102 Rudolf SVOBODA, Fiducia in crucem Christi jako projev pietas austriaca a její proměny v 17. a 18. století, in: Štefan Lenčiš – Tomáš Filip (eds.), Putovanie za duchovnom po gotickej ceste, Košice: Košický samosprávny kraj a Katolícka univerzita v Ruţomberku, Teologická fakulta Košice, 2012, s. 171-177.

Téma Kristova utrpení na kříži a s tím spojené úcty ke Kristovu kříži se táhne jako červená nit dějinami. Tato krátká studie se bude zabývat proměnami „důvěry ke kříži Kristovu“ – fiducia in crucem Christi – v 17. a 18. století, kdy stála ve středu katolické zbožnosti, s důrazem na proměny v čase církevně-politického systému josefinismu. Poukáže na prastaré tradice této úcty také v sondě do dějin jihočeského regionu.
103 Martin WEIS, Propojení Kalvárie s kultem P. Marie Loretárnské na poutním místě v Římově, in: Štefan Lenčiš – Tomáš Filip (eds.), Putovanie za duchovnom po gotickej ceste, Košice: Košický samosprávny kraj a Katolícka univerzita v Ružomberku, Teologická fakulta Košice, 2012, s. 162-170.

Středně velká vesnice s tvrzí nesoucí jméno Římov se stala v roce 1626 majetkem řádu jezuitů. Ti si na místě bývalé tvrze vystavěli reprezentativní rezidenci. Později zde postavili loretánskou kapli a v letech 1650–1705 kalvárii a pašijovou cestu. V okolí loretánské kaple bylo vystavěno celkem 25 barokních kapliček křížové či pašijové cesty s většinou dřevěnými sochami. Kapličky jsou rozptýleny v okruhu 5 km okolo Loretánské kaple. Jejich rozmístění v terénu odpovídá poloze tradiční křížové cesty v Jeruzalémě. Římov se stal významným poutním místem, kde se prolínala mariánská spiritualita s úctou k spasitelnému utrpení Ježíše Krista. Jezuitský historik Bohuslav Balbín uvádí, že sem ročně dorazilo přes 80 000 poutníků a tak toto poutní místo přispělo i jako nástroj nenásilné rekatolizace jihočeského regionu.
104 Martin WEIS, Svědectví Socrata Scholastica o Hypatii Alexandrijské versus film Agora, in: Cyril Hišem (ed.), Dejiny cirkvi v staroveku, Prešov: M. Vaško, 2012, s. 127-139.


O Hypatii Alexandrijské se v současnosti hovoří zejména díky úspěšnému velkofilmu Agora, ve kterém je vylíčena jako nevinná oběť křesťanského fanatismu a tmářství. Byla ale filozofka Hypatia skutečně obětí křesťanského náboženského fanatismu či spíše je nešťastnou obětí politických pletich a sporů o pozemskou moc? Na tyto otázky se pokouší dát odpověď tato studie a to na základě odborné literatury i svědectví význačného pramene církevního historiografa Socrata Scholastica.

 

MENU