J. P. Ondok

Josef Petr Ondok (1926 – 2003) byl kněz, teolog a filosof. A pak také dvanáct let mukl, tedy vězeň v komunistických lágrech. A ještě stavební dělník, botanik a učitel… A také mimořádný  člověk.
Zrovna probíral se žáky jednu z básní Jana Nerudy, když se ve dveřích základní školy ve Zlatých Horách objevili estébáci. Josef tehdy ve vesnici u česko-polských hranic vykonával jako student češtiny a filosofie povinnou školskou službu a takovou návštěvu opravdu nečekal. Nasadili mu pouta na ruce a odvezli ho do Brna na oddělení státní bezpečnosti. Měsíce ho ve vazbě vyslýchali, bili, ponižovali. Pak ho propustili.
Tehdy pětadvacetiletý mladík se rozhodl emigrovat. Domluvený doprovod ho zavedl na hranice Rakouska. Jenže tam se Josef nějak zamotal a omylem se vrátil zpět. Tahle chyba se mu stala osudnou - skončil v rukou pohraniční stráže. Bylo jasné, že vězení se už nevyhne. Ve vykonstruovaném procesu „Bárta a spol.“ byl na svátek Všech svatých (datum vybrali prokurátoři zcela záměrně) odsouzen roku 1952 k sedmnácti letům vězení za údajnou velezradu. Ve skutečnosti se komunistům nelíbilo to, že byl Josef o dva roky dříve vysvěcen na kněze, a že pracoval ve vzdělávacích a pastoračních katolických kroužcích.
Tak začalo Josefu Petru Ondokovi těžké životní období. Prošel věznicemi Mírov, Jáchymov, Leopoldov a Valdice. O životě za mřížemi napsal po sametové revoluci působivou knihu Muklovský Vatikán. Slovy autora šlo o pokus „evokovat atmosféru života v kriminále ve zcela konkrétní podobě. Jen pro upřesnění – „mukl“ byl vězeň a byla to zkratka pro „muž určený k likvidaci“.
Ačkoliv o propuštění žádali jeho rodiče prezidenta republiky téměř každý rok, návratu syna se dočkali až po dvanácti letech. Údajně pomohla žádost Jednotného zemědělského družstva Mydlovary. To si stěžovalo, že má nedostatek zaměstnanců a že Josef, rodák z obce, by se jim do party hodil. Je nutno říci, že v té době pracoval v JZD Josefův strýc.
A tak si sedmatřicetiletý Josef  u valdické brány třikrát odplivl, aby se do vězení už nikdy nevrátil a odjel do Mydlovar. Začal pracovat ve stavební skupině jako přidavač. Práce se mu nelíbila, chtěl jinam. Shodou okolností tehdy potkal v Brně biologa a filosofa Josefa Svobodu, který mu našel místo v Botanickém ústavu Akademie věd. Nejprve v Brně a pak v Třeboni. Zajímavé je, že se za Josefa Petra Ondoka zaručil velký komunista, tehdejší ředitel Botanického ústavu v Průhonicících, Slavomil Hejný. V té době to byl přece jenom odvážný čin – dát šanci bývalému politickému vězni a navíc knězi. Ale povedlo se a Josef nastoupil jako technik.
Jak uvádí tehdejší Josefův kolega Jan Květ, ekologie mokřadů jistě nebyla původním primárním zájmem filosofa a teologa. „Ale jakmile přišel do nového prostředí, chopil se nabídnuté příležitosti a jeho znalost matematiky a matematického modelování ho brzy učinila cenným členem třeboňského pracoviště po dalších více než pětadvacet let.“
Mimo to se věnoval i duchovní činnosti. V roce 1969 se stal výpomocným duchovním v kostele Panny Marie Růžencové v Českých Budějovicích. Připravoval a zároveň pořádal bohoslužby, oblíbené byly jeho biblické hodiny, a to zvláště mladými studenty. Později se zaměřil na bytové semináře. V 70. letech se situace ve státě přiostřila a Josef přišel o souhlas vykonávat duchovní činnost. Jako kněz mohl působit znovu až po roce 1989.  
Když se v roce 1991 zakládala teologická fakulta v Českých Budějovicích, dostal Ondok nabídku, zda by zde nechtěl učit filosofii. Souhlasil, i když prý naznačil, že není dostatečně připravený. Už ve věznicích se svým přátelům zmiňoval, jak bolestivé pro něj je, že nemůže číst a bádat ve filosofické literatuře a tento handicap cítil téměř celý život. Vrhnul se tedy do studia filosofických textů tak, aby studentům mohl přednášet dějiny filosofie, etiku i speciální metafyziku. Na katedře filosofie a religionistiky působil až do své smrti v roce 2003.

MENU