Skončil další ročník Univerzity pro prarodiče a vnoučata PAV

V pátek 2. 6. za doprovodu klarinetového kvarteta skončil třetí ročník Univerzity pro prarodiče a vnoučata PAV. Osvědčení a paví pero letos převzalo čtrnáct dvojic. Po třech letech snad lze říci, že mezigenerační kurz se na fakultě „zabydlel“. Připomeňme, že PAV je nejen akronymem (Prarodiče A Vnoučata), ale také symbolem pestrosti jak programu, tak složení účastníků. Dvojice dětí (od šesti do dvanácti let) a prarodičů (věk neomezen) absolvují během školního roku devět setkání zaměřených na cvičení paměti, historii, etiku, hudbu, výtvarné umění, dramatickou výchovu, zážitkovou pedagogiku či literaturu. Setkání probíhají na fakultě, v sakrálních prostorech či třeba na náměstí.  Některé děti chodí se stejnými prarodiči po celé tři roky, některé babičky po roce vnoučata střídají, občas zaskakují rodiče, někdy přivede babička vnoučata dvě, „aby mu to nebylo líto“. Kolektiv dětí a prarodičů se pak utužuje na výjezdové PAV v Klášteře Božího milosrdenství v Nových Hradech.

Jak kurz vnímají účastníci – senioři? V čem vidí přínos pro sebe a vnoučata? Odpovědi na tyto otázky mohou naznačit výsledky malé ankety vytvořené pro potřeby bakalářské práce studenta Pedagogiky volného času J. Hladkého. Senioři, respektive seniorky, vyzdvihovaly navázání nových kontaktů a přátelství, smysluplné trávení volného času, ale také nové podněty pro mezigenerační diskusi v rodině: „Po cestě domů jsme si říkaly, co nového se vnučka dozvěděla a co ji nejvíce bavilo. Také vyprávěla mamince, co jí zaujalo…například chrámové varhany.“Každou lekci jsme spolu hodnotili hlavně před vnukovými rodiči, kteří měli radost hlavně z jeho nadšení program navštěvovat.“ Vnoučatům podle prarodičů přináší účast na kurzu nejen nové dovednosti a znalosti, ale také posílení sebevědomí a sebedůvěry. Jak vyjádřila jedna z účastnic: „O tom, co jsme zažili, si povídáme hodně. Vypráví (vnučka) i rodičům a bratrovi, myslím, že ji to těší. Překvapila celou rodinu při procházce městem znalostmi o kašně a radnici.“  Prarodiče vyzdvihovali překonání ostychu vnoučat v kontaktu s jinými generacemi i rozvoj empatie – někdy učí senioři děti, někdy je to naopak. Mimo anketu se tři babičky svěřily s tím, že jejich vnoučata, která se v rámci PAV projevují velmi uvolněně a aktivně, jsou v rámci své školní třídy spíše outsideři či dokonce oběti šikany.

Atmosféru jednotlivých setkání hodnotily účastnice slovy výborná, velmi příjemná, úžasná, velmi milá, přátelská. Oceňovaly různé aspekty: různorodost témat, připravenost lektorů pracovat s různými  věkovými kategoriemi, způsob motivování dětí, dobrou komunikaci, laskavost a pochopení, zařazení venkovních aktivit i příjemné prostředí na teologické fakultě. V neposlední řadě hodnotí pozitivně podporu mezigeneračního sblížení.  Zajímavý aspekt postihla další účastnice: „Velice jsem oceňovala hru po městě s hledáním úkolů, kde děti měly dokázat samostatnost, v družstvu spolupracovat s dětmi rozdílného věku a hlavně s „cizími“ babičkami…“

Podstatu „úspěšnosti kurzu“ shrnula další ze seniorek následovně: „Aby program byl úspěšný, je důležité nadšení a zájem organizátorů a účastníků. Dát prostor vzájemnému bližšímu poznání a zajistit co nejvíce společných prožitků. Nezapomenout vše zdokumentovat, aby bylo možno se k prožitým okamžikům vrátit a zavzpomínat. Chtělo by to „abiturientská setkání“. A hlavně celou akci propagovat, aby se o ní dozvědělo co nejvíc zájemců.“

Na závěr lze jen konstatovat, že PAV doplňuje již tak velmi pestrou paletu vzdělávacích aktivit zaměřených na seniory, které Teologická fakulta nabízí.

 

Věra Suchomelová

MENU