Stáž v Kambodži 2.

Radka Slavíčková se podruhé hlásí ze stáže z Kambodži.

"Druhý týden v Kambodži je za mnou tak rychle, že ani pomalu nevím, jaký je den. Minuty se slévají do hodin, hodiny do dnů a dny do týdnů. A copak je nového ve školičce? S dětičkama jsme si na sebe navykly, ví, že docházím pravidelně a tak už mě ráno co ráno vítají hlasitým "Hello!!" jen co slyší zvuk skútru za rohem na pěšině. Ti nejmenší si pro mě doběhnou a než stačím sundat helmu, už mi visí na rukou po pěti dětech na každé ruce a odvádí si mě k sobě do třídy. Tam si pěkně sesedají do kroužku a čekají, co se bude dít. Jelikož jsou v mateřské školce opravdu děti ve věku cca 4-5 let zaujme je nejvíce vždy nějaká jednoduchá hra. Za odměnu dostanou obrázek, který si vymalovávají. To by mi ruce utrhly a nejradši snad po mě vylezly, jak po stromě, aby ho už měly. Ve zbylých dvou třídách už umí děti perfektně abecedu a počítat do dvaceti v angličtině, zapojujeme i jednoduchá slovíčka.
Cvičení, které jim zadávám, se snažím vždy pojmout tak, aby to bylo pro ně zábavné. Tudíž abecedu a počty procvičujeme například spojováním písmenek či čísel do různých obrázků. Stane se třeba, že obrázek slona má ve výsledku tři nohy kvůli špatnému propojení písmenek, ale guma vše napraví. Děti jsou velice šikovné, nemůžu si je vynachválit, na to, že si téměř nerozumíme, vždy ví, co je jejich úkolem. Naše komunikace probíhá asi takto - já na ně anglicky, ony na mě khmérsky, chvilka ticha, vyzubené úsměvy a pracujeme dál. U starších žáků jsme začali s představením sebe sama v angličtině a přepisem jejich jmen do latinky a povím vám, byla to docela fuška vůbec zjistit, jaká písmenka ve svých jménech vlastně mají. S trpělivou paní učitelkou se výsledek nakonec podařil a nyní procvičujeme podpisy. Opisy zvládají hezky, teď se učíme už podepsat se zpaměti. Sama se divím, jak rychle jim to jde. Najdou se i malí švindlíři, kteří si jméno napíšou na dlaň a pak se hlásí k tabuli a tam se prozradí. Úsměvné. Tento týden jsem dětem rozdala bonbonky, co jsem jim přivezla z domova. Pokaždé, když jim něco dávám, sami se postaví, spojí dlaně a poděkují, teprve pak přijímají. Jsou plné pokory už od útlého věku. Asi jako všechny malé děti touží i tyto po pochvale, tudíž s ní nešetřím a jde vidět, jak se o to víc snaží. Během dvou týdnů, co zatím do školy docházím, jsem ještě nezažila nějakou nespolupráci či neochotu ze strany žáků. Vždy, když vyndám něco z batohu, jásají radostí a všichni pracují svědomitě. Jde vidět, že se chtějí učit novým věcem a mají ohromný zájem, což dodává energii i mě samotné.
Postřehy ze života v Kambodži
 Čeho jsem si začala během uplynulé doby všímat je fakt, jaké množství dětí tady pracuje. Na tržnicích, v restauracích, na stánkách s pokrmy na ulicích apod. Většinou vypomáhají svým rodinám, ale lze spatřit i jednotlivé děti, jak sedí na zemi s košíkem zboží před sebou a snaží se něco prodat. Člověka to nutí k zamyšlení, jestli tady tyto děti vůbec mají dětství. Je jich spousta. Jak v sladké nevědomosti dětství si užívala většina z nás. Žádné starosti, neznalost hodnoty peněz, volnost, hry a kamarádi. Jakoby místní děti klamaly vizáží a věkem a byly hned dospělými s povinností zaopatřit si živobytí. Velký rozdíl lze spatřovat také mezi vesnicí a městem, což vidíme všude. Rozdíly tady jsou ale tak markantní a to se jedná o vzdálenost např. patnácti dvaceti kilometrů. Velké honosné domy, auta, městský styl života v porovnání s domy na kůlech ovinuté rákosem a dobytek pasoucí se před ním. Tak trochu se však naskýtá otázka, kdo z těchto dvou skupin obyvatel má šťastnější žití? Když jsem přijela do Siem Reap bytovala jsem se, dostala jsem tak první klíč. Poté jsem si vypůjčila kolo, dostala jsem druhý klíč, za pár dní jsem si pronajala skútr a měla tak další klíč. Zadívala jsem se na svazek klíčů a nějak mi najednou ztěžknul v ruce. Uvědomila jsem si, že nedržím klíče, ale vlastně zámky. A tyto zámky nemají k sobě klíče životního štěstí...
 Abych ale nekončila v melodramatickém duchu, vyzdvihnu jednu úžasnou vlastnost místních, která mě nepřestává udivovat a bavit. A tím je místní doprava a způsob přepravy věcí či lidí. Doprava tady je opravdu bláznivá, zábavná, ale i tak trochu nebezpečná. Na pravidla provozu se tady zřetel moc nebere, spíš vůbec. Kdo dřív šlápne, ten jede. Zpětná zrcátka jsou tady k ničemu. To, co se děje za vámi, není vaše starost, tudíž když to někdo před vámi prudce zašlápne a vy ho nabouráte, vaše chyba, ne jeho. Jezdí se všema směry, v jednosměrkách v protisměrech, křížem krážem. Nejvíce využívaný je zde klakson, slouží jako jazyk místních řidičů. Tomu jsem se naučila velice rychle a panečku jak si s každým rozumím. Počet osob na jednom skútru jsem již zmiňovala, naprosto běžná záležitost. To, co všechno dokážou naložit a převážet, je vážně umění. Kolikrát není řidič pomalu ani vidět. I přes všechny tyhle šílenosti na silnici se zde cítím bezpečněji, než v našem provozu v Čechách. Kambodžani to prostě umí na centimetry a vy se při každé jízdě pobavíte. :)"
 

MENU