Radka Slavíčková v Kambodži - reportáž č.3

"Tak poslední týden mé stáže je u zdárného konce. Jsem tady opravdu už přes  tři týdny? Ptám se sama sebe... Nejdřív si říkáte, jak to bude dlouhé a pak na vás padne nostalgie, že už to končí. Čas je neúprosný a je to asi to jediné, co nedokážete zastavit. Avšak konečnost všeho je přesně to, co činí naše okamžiky tak jedinečné, nezapomenutelné a krásné. S dětma ve škole už jsme se dostaly do pěkně zajetého režimu, řádu a tempa.
Nejmenší vždy celý den pěkně nastartují svou živostí, radostí a křikem. Nejvíce je bavilo poznávat zvířata v angličtině a následně je pak předvádět. Samozřejmě největší legraci měli z toho, když jsem je předváděla já. Takže v pár okamžicích jsem si s prťatama připadala spíše jak v zoo, než ve škole. Se středně staršími žáky jsme probírali dále výuku matematiky a konverzace v angličtině. Přidali jsme k tomu lidské tělo v angličtině a o zábavnou výuku bylo hned postaráno. Přes počáteční nesnáze, kdy nos ukazovali na uších a podobně, jsme člověka poskládali přesně tak, jak má být. Ve třídě nejstarších žáků byla jedna radost pracovat. Jak jsem již zmiňovala minule, podepsat se v angličtině umí již každý žák. Takže při každém cvičení, které dostali, si papír podepsali a pracovali. Seznamovací fráze v angličtině jim jdou sami. Zapojili jsme vyšší počty a několik základních slovíček. Za každé dobře provedené cvičení ode mě všechny děti ve škole dostávaly razítka zvířátek do sešitů. Samozřejmě jich chtěly co nejvíce a na konci výuky to mnohdy vypadalo tak, že jich měly vice na sobě, než v sešitě, z čehož měly větší radost. No maminky mě za to ten den asi neměly moc rády, když jim ze školy přišlo dítě i s razítkem na čele :). Musím je ale pochválit. Všechny děti pracují výborně jako jednotlivci i jako celek. Děti byly už i více upovídané, mazlivější a zvídavější. No ale jak to tak bývá, v nejlepším přichází konec. Na posledních pár dnů jsem za odměnu dostala osobní volno, abych také trochu objevila a prozkoumala krásy Kambodži. Takže dnešek byl   můj poslední den ve škole. Při loučení se mi moc nepodařilo jim vysvětlit, že už odlétám a již nedorazím, tuďíž všichni mávali a křičeli Ahooj  zítra. Ach, jakou hořkosladkou chuť loučení má. Řekla jsem tedy místo Sbohem jen Na viděnou a budu v to opravdu doufat. Stejně tak doufám, že si děti zapamatují, že tam kdysi nějaká Radka byla a snad v nich i něco zanechala."

 

Postřehy ze života z Kambodže

"Další postřeh, který na mě vykukoval ze všech stran a koutů, byla mužská vyvalená břicha! Místní muži stojí v řadě a většina z nich má vytažené košile nad břicha a povím vám je to tedy podívaná, haha. Je jim zkrátka horko a takhle se chladí. Většina místních nosí dlouhé kalhoty a rukávy, rifle a mikiny nic výjimečného. Pro mě v 35ti stupních ovšem nepochopitelné. Určitě víte, jak se říká - Amerika, země neomezených možností. Ani náhodou, Kambodža! Místní lidé jsou schopni obstarat a zařídit všechno, co vás napadne, masáž od řidiče tuk tuku, svézt tuk tukem od maséra? Je libo vystrojit svatební obřad uprostřed tržnice? No problém. I ta nejšílenější myšlenka je pro místní proveditelná. Mnohdy je to na ulici velká zábava! Jejich způsob myšlení přesahuje náš osekaný a normovaný pohled na věc. Lehce to ale pomocí místních překonáte :).
Viděla jsem za poslední týden nespočetné množství svateb, je snad  v  budhistické víře nyní nejšťastnější období na uzavírání sňatků? Možná ano. Nevěsta a ženich vypadali jako z pohádky, jejich oblečení je zcela odlišné od našeho. Sama nevěsta vypadá opravdu jako princezna v nazdobených krásných barevných šatech a ověnčena mnoha šperky, načesanými vlasy, celá  se jen
třpytí. Pravidlem na místních (velkých) svatbách je, že všechny ženy, které jsou na svatbu pozvané, mají odlišné šaty. Každá jinou barvu a střih šatů. Nestíháte se nad jejich krásou rozplývat. Jak se však ženy domlouvají, aby nenastalo fau pax dvou stejných, to už je jejich tajemstvím. Co mě ale trápí a píchá u srdce, je problém mnoha zemí, více spatřovaný nebo spíše více viditelný v rozvojových zemích, a tím mám na mysli- odpadky. Plastové pytlíky, PET lahve, obaly, staré pneumatiky a mnoho jiného se válí všude. Jsou na ulici, jsou ve vodě, jsou v parcích, jsou i v místě, kde živáčka nenajdete. Prostě všude a ve velké míře. Je mi z toho pohledu smutno. Tolik krásných míst a tímhle tak zohyzděná. Co lidi přiměje k tomu, aby konečně prozřeli a viděli? Měli bychom se naučit po zemi chodit, zatím po ní jenom šlapeme...
Loučím se s vámi a brzy na viděnou doma....doma...ach jak krásně to slovo zní.... :)"

MENU